na Blog.cz

Ano, to je dnešek. Vstávání ve 13:00, snídaně v 14:15..proč ne?Je to skvělé, konečně se zastavit, odpočinout si, načerpat energii..ah! Už jsem téměř zapomněla, jaké to je mít volno a za ničím nespěchat. Inspirace opět přichází a vrací se mi taková ta jiskra a chuť do života. Tak si tady tak popíjím čaj se svého šnečího hrníčku, sem tam se podívám na chuděru umělého stromečka a za poslechu Amy Winehouse rozjímám. Brzo si asi přinesu bublifuk, ať je ten prožitek dokonalý.

Ano, tak tento hit, skvost české hudební scény, si mohu konečně bez jakéhokoli ostychu zazpívat společně s Petrou a Petrem a necítit se přitom provinile. No, už to tak je. Je mi osmnáct let. Bohužel/bohudík? Měla bych být dospělá. Oficiálně. Neoficiálně stále nejsem. Ovšem upřímně - je mi to jedno.

Konec měsíce (bohužel hlavně i prázdnin) a já se znovu - konečně - taky ozývám. A novinek a zážitků je hned několik. Čím začít? Asi tím příjemnějším.

V pondělí 27.10. jsem jela do Prahy na dlouho plánovaný sraz s kamarádem z Brna. Sešli jsme se na Vyšehradě - u kolotoče, přímo tam, kde jsme se téměř před dvěma lety viděli úplně poprvé. Tehdy nás tam bylo mnohem víc a já vím, jak jsem si říkala, že se s těmi lidmi budu určitě vídat častěji, protože se mi tenkrát zdáli vážně super...jo, jenže zdání klame - z těch všech lidí se teď vídám už jen právě s tím kamarádem. Ale nevadí mi to. Sraz to byl naprosto perfektní...jako vždycky jsme si bezvadně popovídali, zahráli si, zazpívali a v neposlední řadě - jak už to tak bývá zvykem - jsme se též trochu museli ztrapnit :) Ovšem abych to víc rozvinula - nejdříve jsme zavítali do nedalekých hudebnin, kde jsem si jako pokaždé připadala jako v ráji. Mezi všemi těmi kytarami..uch..jo, hlavně ty Taylorky. Ta jedna mě naprosto uchvátila..no jo, tak až budu jednou úspěšná a slavná, tak se možná i dočkám :)) No a po návštěvě hudebnin, jsme definitivně skončili na Vyšehradě. A zůstali jsme tam až do doby, kdy se setmělo (s výjimkou tedy návštěvy nedaleké restaurace). Lidi okolo nás chodili, koukali, tleskali, mávali, povzbuzovali...a my jsme jen hráli a zpívali. Musím říct, že jsem si ani nepřipadala trapně. Spíš mi to přišlo úsměvné, když nás nějaká slečna se svým pravděpodobně přítelem povzbuzovala z nedaleké lavičky větou "Tak co bude? My čekáme na to, až začnete hrát". Načež na nás začali oba dva mávat. A potom jak nás nějaká paní notnou dobu pozorovala z povzdálí..ono takových momentů bylo tedy víc a všech jsem si samozřejmě nevšimla, jen mě to trochu překvapilo a záveň potěšilo....že to zkrátka nemohlo být úplně tak hrozné. I když samozřejmě závěrečné písničky od Coldplay - zvláště pak the Scientist, kterou ani jeden z nás zkrátka nevyzpívá (+ já jsem ještě nastydlá) - se do toho "ne úplně tak hrozné" počítat opravdu nedají. Na druhou stranu jsme se u nich zase nejvíc nasmáli...chudáci kolemjdoucí. Jo,jo...celkově to byl jeden ze dní, na které budu dlouho a ráda vzpomínat. Kéž by jich bylo víc.

Včera jsme měli také téměř po měsíci sraz našeho Spolku duševně chorých (SDCH). Na park u naší bývalé ZŠ bylo však již dost chladno, takže jsme se sešli u bývalé spolužačky a naší hlavní zpěvačky doma. Veskrze jsme ani moc nehráli, spíš jsme jen tak debatovali a povídali. V lecčem jsme se neshodli, ale tak to nevadí...jediná písnička, kterou jsme zahráli celou byla Live Forever od Oasis, při níž jsem se musela neustále smát (kdybyste vyděli ten zapálený výraz našeho "manažera" s rumba koulí v ruce..jo :)) Další sešlost je naplánována na 22.11. Jsem na nás zvědavá.

Tak to by bylo z těch nedávných událostí...z věcí, jež stojí za zmínku, je tu ještě práce. Z počáteční nechuti, která tedy vzešla jen díky jedné ne zrovna milé pracovnici, jsem se dostala a teď tam chodím občas i celkem ráda. Někdy jsou to vážně zážitky. Zvlášť, když tam pak potkáváte známé tváře. Tenhle pátek si u mě např. objednávala knížku naše profesorka na biologii. Počáteční šok byl zjevný jak u mě, tak i u ní....docela vtipné. Bavím se také názvy některých knížek...občas mám co dělat, abych se nezačala smát, jestliže někdo začne vychvalovat tituly s názvy jako třeba "Pusa je jen začátek", námi při výletu v Německu dosti zesměšněnou sérii "Holky na vodítku", "Výzva k hříchu" atp. Člověk by snad ani neřekl, že autor/ka může tu knížku pojmenovat tak směšně. Chtěla bych teď odpracovat těch 80 hodin, co za měsíc maximálně můžu...na konci prosince bych tak už mohla mít na mou vysněnou digitální zrcadlovku. Jo, jo, to se pak bude fotit...ještě tedy zbývá definitivně přesvědčit kamarádku, aby mi dělala modelku. Modela totiž už mám :P

Další novinka? Oasis zavítají na turné do Německa! A já prostě MUSÍM jet! A taky pojedu. Čekám na to už tak dlouho...vidět je naživo. Oasis. TY Oasis...nejlepší skupinu všech dob...TOHO Liama a TOHO Noela...uuuch. Budu mít co dělat, abych tam neomdlela :) Jejich nové album "Dig Out Your Soul" se vážně povedlo...jo-o. Když budete mít čas, určitě si něco poslechněte..

Ve škole jinak nic nového, jen jsme se spolužákem založili pěvecký sbor. Není hodina, o které by nezazněla alespoň jedna písnička :)) Známky jsou...ještě celkem přijatelné, pokud se to tak dá říct. Pětku ale zatím žádnou nemám..Obecně je tohle období ale docela zvláštní..někdy je mi vážně dobře, i když se raduju z úplných maličkostí. Avšak na druhou stranu mám někdy zase náladu zcela nanic. Začíná mě opět přepadat stará známá samota a smutek. No jo. Naštěstí se mám stále na co těšit. Na ten koncert, na kamarádčin věneček (hlavně když už si skoro nic napamatuju), na první sníh, na drobnosti..

A abych nezapomněla - teď nedávno mě opravdu velmi, skutečně velmi moc mile potěšila jedna osoba, když mi řekla, že kdyby mě neměla, tak by si šla asi už skočit. Člověk si hned připadá líp...že tu přeci jen není jen tak zbytečně a někomu na něm vážně záleží.

P.S.: Už jsem si taky založila Devianart. Ve volných chvilkách přidávám nové fotky. Tak pokud se budete chtít podívat, tak zde.

Mějte se pokud možno co nejlépe.

EDIT: 29.12.09 - rok 2008=rok ztracenců a pesimismu.Vtipné sledovat vlastní vývoj.

Tak půlka září - prvního školního měsíce - je již úspěšně za námi, učivo se na nás vesele valí všemi směry, obědy se opět stávají mnohdy nepoživatelnými a my znovu usínáme na lavicích neklidným spánkem. Ano, zase to začalo. Bohužel. Ale nestěžuju si - nemá to totiž cenu. Navíc škola je v současné době téměř tím posledním, čím bych se chtěla zabývat. Kupodivu známky na to zatím nevypadají. Nepochopitelné, že by snad studium pod lavicí bylo přeci jen lepší než to doma? Hm, asi ne...No a to bude asi vše, co ke škole řeknu. Nebo vlastně ještě - naše nová češtinářka mě nemá ráda. Se spolužákem máme už zápis ve třídní knize. Za takovou blbost...vůbec nic nás nenaučí, všechno opisuje akorát z učebnice. Hrůza. Doufám, že alespoň příští rok budeme mít někoho jiného.
A co dál? Pěkně popořadě...hm, 1. září...to jsem se utvrdila v tom, že více jak polovina třídy jsou lidé, kteří se neumí chovat, naprosto nerozumní, povrchní, předhánějící se akorát jeden před druhým atd. Víte, nikdy jsem si nemyslela, že by mohla být takhle třída taková jako ta naše na ZŠ. Ovšem že to bude až takhle...přetahovat se o lavice jako támhle někdy v páté třídě mi přijde vážně až příliš. No jo, co se dá dělat. Lidi ve své podstatě nezměníme, to oni by museli nejdřív chtít změnit sami sebe. A to většinou nechtějí.
Pak jsem se byla konečně zapsat do základní umělecké školy, kam jsem tedy chtěla chodit již dříve, jenže vzhledem k dosti vysoké ceně mi to mamka odmítala zaplatit. Teď mi přispěla jenom polovinu, druhou si hradím sama, jelikož druhý z rodičů nedávno prohlásil, že mi už nikdy nic nezaplatí. Ano, tím se dostáváme k pátku 12.9. - dni, kdy jsem se před sedmnácti lety narodila a taky ke dni, který byl v tomto roce jeden z těch nejhorších v mém životě. Nechci tady vypisovat co všechno se stalo či nestalo, na to mi přijde tohle místo stále ještě dost veřejné, ovšem řekla bych, že bohatě postačí jen to, že pár lidí, od nichž jsem to nějak tak čekala, mi ani nepopřálo. Zvlášť ten jeden člověk mě docela zklamal...i když asi trochu chápu, proč se tak nestalo...hm, je to možná trochu blbost, člověk by neměl od některých lidí zřejmě tolik čekat, aby se pak nezklamal, jenže...no, zkrátka mě to trochu zamrzelo.
V pondělí 15.9. jsem byla popřát své sousedce a též kdysi velmi dobré kamarádce k narozeninám...vůbec to nečekala a dost ji to překvapilo. Úplně jsem to na ní viděla. A to mi bohatě stačilo. K rozhovoru mezi námi se nevyjadřuji, protože to nemá cenu. Ona je zrátka úplně někde jinde než já. Hm.
Na závěr bych se chtěla ještě vyjádřit k tomuto období obecně. Je podzim - mé nejoblíbenější roční období - a mně stejně není dobře. Často na mě teď padají chmury, které se tedy občas dají zahnat, ale vždycky je to jen na chvíli. Ve výše zmiňovaném pondělí jsem kvůli tomu šla dokonce sama ven. A ani jsem se v té tmě v místech, kde obvykle přespávají bezdomovci, nebála. Bylo mi to tak všechno jedno. A i teď je. Stále mi záleží jen na málo věcech. A to se asi jen tak nezmění. Vůbec mi už delší dobu přijde, že se chovám tak nějak jinak, tak divně. Kolikrát mám chuť všechno zahodit a odjet někam daleko, kde by mě nikdo neznal, kde bych nikoho neobtěžovala, a začít úplně znova. No, štěstí, že se mám stále na co těšit - v pondělí jedeme na ty Coldplay, což je událost, ke které od začátku školního roku odpočítávám dny, a potom jsem si taky z Anglie objednala speciální číslo časopisu NME o Oasis...ovšem až mi ten časopis přijde, začnu žít na čas zase jen ze vzpomínek. Smutné.

No, toť vše.

EDIT: 29.12.09 - směji se při čtení tohoto článku.

Ano, konečně jsme se dočkali - sladké dny nicnedělání končí a místo toho začíná opět krutý vzdělávací režim. Škoda. Teprve teď to začínalo být fajn. Ale co, ať už chceme či ne, budeme se s tím muset smířit. Ovšem tímhle se v tomto převážně shrnovacím článku zaobírat nechci, na stěžování bude času ještě dost.

Tak tedy - jaké pro mě byly ty dva měsíce? Hm, první část prázdnin - míním tím tedy červenec - nebyla nijak zvlášť slavná. Prakticky každý den jsem chodila do práce a domů se vracela až po třetí hodině, takže jsem toho moc nestihla. Vlastně akorát na prvních pár dní v měsící přijel kamarád (viz Čingischán) a když nebudu počítat ty tři srazy s pár lidmi z mého okolí, bylo to vlastně všechno. No, ale nestěžuju si, výplala byla pěkná, alespoň jsem se více přiblížila mému snu. Jo, už se na ni těším, doufám, že přinejhorším půjde objednat. Chybí mi ještě 3500,-, musím si najít nějakou brigádu. Kombo jsem si totiž už koupila (o tom však až později). A práci beru navíc i docela jako úspěch. Nikdo si na mě nestěžoval a až na to, že jsem jednou rozbila celý tác skleniček (šikulka, no jo), jsem se neztrapnila. Je sice pravda, že mě příliš v lásce zřejmě neměli, avšak to mi je jedno. Já je taky zrovna nemilovala :P

Co se pak týče měsíce srpna, ten už byl podstatně nabitější. První srpnový týden jsme jely s mamkou na chatičku do Českého ráje, kde byl absolutní klid a i přes to, že první dva dny netekla voda a my kvůli tomu musely chodit do studny, to bylo fajn. V neděli jsem potom odjela na fantasy tábor, kam jsem tedy původně neměla v plánu vůbec jet, ale ve finále jsem byla ráda, že se tak nakonec stalo. Bylo to čtrnáct dní, kdy jsem byla naprosto odříznutá od reality, všude okolo se rozkládaly lesy a civilizace byla daleko, tzn., že jsem měla dost času na to, abych si uvědomila, jak moc pro mě fantasy ještě znamená. A na co jsem přišla? Už mě to nebaví. Nebo takhle - stále k tomu mám jakýsi kladný vztah, pokud bude nějaký larp, tak za čas ráda pojedu, ale ne na tak dlouhou dobu. Teď to pro mě není už o fantasy, nýbrž o lidech. Troufám si říct, že jsem teď některé poznala zase o trochu lépe, a jsem za to nesmírně ráda, protože jsou vážně fajn. A tyhle fantasy akce jsou téměř jedinou možností, kdy s nimi člověk může být maličko déle. Ovšem zase nechci, aby to vypadalo tak, že jsem si to po herní stránce nijak neužila. To ne. První týden nebyl nic moc, jenže týden druhý jsem se konečně dokázala do postavy vžít a užívala jsem si to. Za nejlepší akci považuju večer, kdy jsme chtěli uprchnout, ale místo útěku jsme se nakonec opili a zfetovali a v konečné fázi nás museli omráčit. Jo, to bylo fajn. Na druhou stranu tímhle nepopírám, že neherní chvíle byly skoro ve všech případech lepší. Ať už se jedná o zpívání a hraní na kytaru (díky hlavně slečně T, Alqarinovi a panu Olsen Olsenovi), ranní vstávání na "Dallas" a ranní sokolskou rozcvičku, vykrmování anebo o jeden z nejkrásnějších večerů vůbec, kdy jsme v lese jen tak seděli na pouzdře od kytary, já jen tak hrála a nad námi zářily hvězdy. Nádhera. Jo, bylo to moc pěkný, i když jsem si to užila po svém a domů přijela pořádně nastydlá. Budu na to ráda vzpomínat.

No, jinak asi dva dny po mém příjezdu se mi nějakým záhadným způsobem podařilo ztratit platební kartu, čímž jsem si opravdu vydělala a musela jsem odložit odjezd do Brna, kam jsem chtěla jet za kamarádem. Naštěstí jsem všechno vyřídila docela rychle a při zpáteční cestě domů jsem ještě zašla do Levných knih. Vážně mě překvapili. Nejen že měli znovu Stop The Clocks, ale i Don't Believe The Truth (zatím poslední album Oasis)!. A taky se mi tam podařilo najít album All The Stars And Boulevards od Augustany (to mě překvapilo úplně nejvíc). Samorřejmě, že jsem obě dvě CD koupila a též jsem si dala závazek, že LK začnu navštěvovat častěji. Druhého dne jsem už do Brna odjela - cesta nestojí za zmínku, je to hrůza, kromě Eurolines nikdo nebere studentské průkazy - a přijela. Ten den taky slavil svátek Otakar (promiňte mi tu zmínku, ale v naší chatce na táboře se toto jméno objevilo hned několikrát). S kamarádem jsme prošli několik hudebnin a nejdéle jsme zůstali v Music centru, kde to byla vážně perfektní. Zahrála jsem si dokonce na kytaru, na kterou hraje Noel (Gallagher z Oasis). No, dobře, byla to Epiphonka a ne Gibsonka, ale i tak jsem se do ní zamilovala. Měla hodně nízko struny, takže se na ni hrálo úplně skvěle ( i cena skvělá - 11100,-). Kamarád se zase zakoukal do jedné Gibsonky - ta byla též parádní. Ale hlavní věc byla, že jsem si tam koupila - no, spíše zamluvila - kombo. Přesně ten poslední kousek, který jsme tam zkoušeli, si totiž někdo zarezervoval na internetu a mě nezbývalo tedy nic jiného, než si ho objednat. Kamarád mi ho tam vyzvedne a až pojedeme 22.9. na ty Coldplay (na ty se už taky ohromně těším), tak mi ho přiveze. Jo, chudák mamka a sousedi. V Brně jsem si taky koupila klobouček á la Pete Doherty, tak jsem spokojená - tady bych ho sháněla asi těžko.

A další věci? Dnes jsem se měla sejít s kamarádkou. Ale z nějakého mně neznámého důvodu mě nechala čekat. Ne, nezlobím se. Jenom mě to mrzí. Byla jsem taky venku s naším sousedem, což byly příjemné dvě hodiny nenuceného hovoru téměř o všem. To mi tak spravilo náladu. A ani se mě nijak moc nedotklo, když mi řekl, že jeho sestra (má - no - asi už bývalá kamarádka) má vůči mně averzi. Nechápu to, jelikož jsem jí nic neudělala, a je mi to tak trochu jedno, v mých očích již dříve dosti klesla a já to s ní už probírat znovu nebudu, poslední dva pokusy neměly cenu. Hah a prý jsem podle něj silná osobnost...Jo, taky si vzpomínám, že jsem sem psala, že odešlu ten dopis odresovaný jedné mé kamarádce (hm, té, co mě dneska nechala čekat)..tak to dopadlo dobře, řekla mi, že je to v pořádku. Jsem za to ráda. A taky se mi vrátila inspirace - napsala jsem další tři písničky, i když tedy k těm dvěma nemám hotový kompletně text. Stejně je ale zvláštní, že se smutné věci píší mnohem lépe než veselé.Hm.

A celkově? Prázdniny by mohly být delší. Tenhle rok jsem si je příliš neužila. Ale tak snad příště. Na školu se snažím nemyslet, vidím to tak, že to tam nějak přežiju. Možná hůře než rok tenhle, ale tak hlavní bude, že nepropadnu (snad!). Tak to je opravdu vše. Zdar a sílu!

Jo, školní rok 2007/2008 definitivně skončil a my si můžeme začít konečně pořádně užívat zaslíbeného volna, kdy snad načerpáme alespoň něco z té ztracené energie, kterou nám naše vzdělávací ústavy (no, spíš jejich nástroje) během celého školního roku úspěšně braly. Pro mě to uteklo až překvapivě rychle, ani bych snad neřekla, že mám první rok na střední za sebou a za chvíli mě čeká další...brr, na školu už vážně myslet nechci. Snad jen řeknu, že vysvědčení dopadlo dobře - zvlášť dobře na to, že jsem to teď neskutečně flákala. Vyznamenání není, to mi uteklo o jednu dvojku, ale co, taky nemůžu chtít všechno, hlavně když pro to téměř nic nedělám. Jinak včera jsme se vrátili ze školního výletu, kam jsem tedy i přes velkou nechuť nakonec jela. Překvapivě to nebylo zas tak hrozné, profesorky nás nechávaly být, což bylo fajn. Celkově ale musím říct, že se tady dokonale ukázala naše třída...myslím jako celek. Nejsme zrovna moc dobrý kolektiv, rozčlenilo se to na menší skupinky, v nichž si jejich členové stěžují na ty "ostatní". Ne, určitě to nedělají všichni, ale valná většina té holčičí části tohle probírá. No a kluci se na druhou stranu zase - až na výjimky - předvádí jeden před druhým. Ach ta puberta...hmm, máme před sebou ještě pár let, tak se uvidí...no a pokud se jedná o nějaké ty zážitky, tak určitě musím zmínit mé drahé koleno, které při volleyballe nevydrželo nápor soupeřů (stejně jsme vyhráli!), a samozřejmě pak na hraní a zpívání Live Forever večer na pokoji...to byla síla :))

A co se vlastně ještě týče včerejšího dne, kamarádka, se kterou jedu v srpnu na tábor, mi sdělila, že po osmi dnech pobytu odjede a už se nevrátí (původně se měla vrátit)...ne, nejsem naštvaná, to rozhodně ne, spíš mě mrzí to, jakým způsobem to podala. Kdyby to aspoň nějak vysvětlila, proč nebo tak, ovšem to "že to bude lepší" je naprosto mnohoznačná odpověď. Nevím, co si myslet. Jako ano, stejně jsem z větší části ráda, že pojedu, jen mě tohle docela zklamalo. Aneb teď jsem si vzpomněla na hodinu společenských věd a na jedno z pravidel tzv. duševní hygieny - "Můžeš říct všechno, ale důležité je jak a kdy." No nic, k tomu asi vše.

Po delší odmlce se znovu hlásím. Událostí za uplynulé dny je celkem dost, ovšem jak začít? Nejprve asi tím, že minulý pátek, 2.5. se uskutečnil již dlouho plánovaný sraz naší bývalé třídy ze ZŠ. Musím říct, že to bylo vážně fajn. Téměř všichni, které jsem chtěla vidět, dorazili, za což jsem byla opravdu ráda. Docela dobře jsme poklábosili a to i přes to, že nám naše sezení v boleslavském parku přerušilo špatné počasí a tudíž jsme se museli přesunout do nedaleké pizzerie...A samozřejmě, jak bylo v plánu, jsme taky natáčeli. Pátek byl opravdu plodným dnem na materiál, protože jsme natočili spoustu rozhovorů a i naprostých blbin jako např. rozhovor o hitovce "Šlapej dál" (píseň samotná byla nahrána téměr až o týden později - a o tom též později). Ono obecně se za ten týden a pár dní s videem dost hnulo - teď už zbývá jen pár věcí, počítám, že do 14 dnů to bude venku :) Máme dokonce i upoutávku. No, další jaksi důležitou věcí byla má první pětka po třech letech, kterou jsem téhož dne dostala z fyziky. Překvapivě jsem se nad tím nějak nepozastavila, spíš mě mrzí, že z fyziky mi na třičtvrtěletí vycházela 2-(=horší dvojka) a ta pětka pro mě teď znamená, že mi dá na konci 3. A to to zrovna s biologií začíná vypadat slibně...a opravit si to taky moc nemůžu, jelikož budeme mít už málo hodin. No jo, co se dá dělat, holt vyznamenání nebude. Ještě, že jsem flegmouš, tak mi to tolik nevadí. Ale zpět k o něco veselejším věcem - tenhle čtvrtek jsme byli přetáčet ještě nějaké nepovedené záběry, ovšem k tomu jsem s sebou vzala kytaru a pozvali jsme jednu bývalou spolužačku, která ráda zpívá...co z toho vzniklo? Šlapej dál :)) Ono to příliš zajímavé není, ale když si vezmete, že ve všední den, v parčíku nedaleko u školy, jsou u lavičky tři lidi a jeden tam hraje na kytaru, druhý zpívá se sluchátkama na hlavě naprosto ujetou písničku vlastní výroby (část textu "červená kabelka a úsměv k tomu, kdo si mě objedná, k tomu jdu domů") a třetí je k tomu natáčí na kameru...no, celkem dost lidí na nás koukalo jako na zjevení. Ale super, den to byl bezvadnej a smluvili jsme se, že to určitě zopakujeme.

A to je zřejmě vše, užívejte si krásného počasí dokud to jde!

EDIT:29.12.09 - vskutku zajímavé sledovat svůj "vývoj" :-)

Ehm...tak přesně tuhle domněnku o jeteli vyslovil v neděli můj spolužák, když jsme byli běhat. Vtipné, že? Zvlášť kvůli tomu žlutému květu...Ne, dobře, nebudu si z něj utahovat, nepatřím k těm zákeřným lidem, kteří by si jen tak z někoho tropili žertíky :)) Ale - když to není jetel, co to tedy je? Připomíná mi to Orsej jarní, ovšem kdo ví...takže pokud to třeba víte, informujte mě prosím. Děláme do školy herbář na biologii.

Jinak uplynulý týden se v podstatě ničím neodlišoval normálu; snad jen v pátek jsem nešla do školy a místo toho jsme s mamkou jely do Prahy za jednoznačným cílem - spatřit české korunovační klenoty. Nebylo ještě ani půl osmé, když jsme dorazily pod Staré zámecké schody - až tam totiž sahala fronta. Naštěstí během několika minut se obrovský had složený z natěšených turistů pohnul a my se tak dostaly až do zámeckých zahrad. A odtamtud to pokřačovalo už opravdu žalostně. Nohy v tom krásném slunném počasí mokly, studily až nakonec omrzaly, žaludky se zoufale ozývaly a jídlo nikde. Zkrátka paráda. Abych to neprotahovala - asi po šesti hodinách jsme konečně vstoupily do Vladislavského sálu, abychom tak na dvě minuty spatřily korunu, žezlo a dalších pár předmětů souvisejících s korunovací. No, nic moc. Ale tak je to jednou za život - podle mě by to měl každý Čech alespoň jednou za život vidět.

A škola? Bráním se to vyslovit, avšak bohužel to tak je - nuda. Začínám pomalu zjišťovat, že mě baví už v podstatě jenom němčina a to je vážně co říct. No, hlavně, že to není úplně jen o tom učení..

Novinky? V pátek je tedy ten třídní sraz, už se vážně těším. S někým jsem se neviděla skoro rok (!?). A do Německa jedu. To bude zase zážitek :))

Obecně? Připadá mi, že to začalo pomalu (ale jistě!) stoupat zase vzhůru (pomineme-li školu) - tzn. hurááá! Jděme vstříct světlejším zítřkům!