na Blog.cz

(John Donne - Komu zvoní hrana)

..to údajně moc prožíváme."

Asi s tím měl pravdu ten můj kamarád, prožíváme.

Jsme to citlivky; do toho trocha smutku, déšť a melancholie je na světě.

Ano, a právě v tomhle duchu se nesou tyhle podzimní nepodzimní dny s rukama v kapsách a hlavou plnou myšlenek o věcech, které trápí vaši duši a vy nejste sto je nikdy vyslovit. Nebo alespoň si to myslíte.

(dnes útržkovitě)

..a ty ho máš," bylo mi řečeno minulý týden na kreslení panem malířem. Poté mě pochválil, dodal, že mám dobré oko a pohladil mě po hlavě. Víte, bylo to hrozně milé, takové hezky hřející u srdce. A myslím, že právě tohle jsem potřebovala. Dodat trochu naděje. Cítit, že to, co děláte není úplně marné. Že při vás někdo v tomhle stojí. Zajímá ho to. Nechci tady rozebírat, zda-li má pravdu či ne, to nechám na jiných (můj názor je stejně takový, že mám možná nějakou o trochu větší schopnost než ostatní, ale zázraky to nejsou); chci jen říct, že já jsem člověk s minimálním sebevědomím, často o sobě pochybující a i když mě tohle velmi baví, nikdy jsem v tom nebyla podporována a ani se o to nezajímali. Nestěžuju si, jen konstatuji. A to je ten důvod, proč to pro mě bylo (a je) tak cenné. Zvlášť pokud vám to řekne někdo takový. Najednou mám větší víru v to, co dělám. Získala jsem větší jistotu. Pamatuju si svůj první den v ZUŠ. Na zahrádce mi postavili stojan před nějakou rostlinku a řekli, ať nakreslím její listy. Byl to šok!

Tak nechuť psát cokoliv o sobě znovu zmizela a já po velmi dlouhé době skutečně píšu. A upřímně vůbec nevím, jak začít. Odehrálo se toho tolik. Tolik věcí, větších i menších, malých i velkých. Těžko vybírat. A taky si na vše vzpomenout. To bude skutečně asi ten největší problém :-)

Tak jo. Po delší době, kdy jsem měla naprostou nechuť cokoliv sem psát, cokoli sdělovat a jakkoli se vyjadřovat, konečně dělám opak - píšu. Těžko říct, čím to bylo, prostě jsem neměla potřebu. Ani teď ji zase tak moc nemám, dřív to bylo jiné, člověk sem jednou za pár dní něco vždycky napsal, ať už to bylo smysluplné či ne, a tak nějak se toho, co měl na srdci, zčásti "zbavil". Teď je to jinak - nechci se toho příliš zbavovat. Je to fajn. Mám se moc dobře. No, to už je jedno, pusťme se to takového nějakého shrnutí.

Nevím přesně, kde začít, minule jsem skončila někde před Jarními prázdninami (uh, to je fakt doba), ale ty samy o sobě nebyly nijak zvlášť výjimečné, tudíž to období od nich až do nedávné doby shrnu pár řádky. Zažívám asi zatím to nejlepší období svého života. Rok 2009 jako by byl úplně jiný, plný takové optimistické, příjemné nálady, příjemných setkání a chvil. Nádhera. Velký podíl na tom má určitě lednový koncert Oasis, na který musím pořád vzpomínat. Těžko uvěřit, že už to budou skoro tři měsíce. Ale těch kladných faktorů je samozřejmě mnohem více - např. naše pondělní obědové acoustic sessions, možnost pořádně (ehm, lépe) fotit, kreslení, kde se vždycky moc hezky odreaguju (i když to kazím), fakt, že znáte úžasné lidi, kterým na vás doopravdy (!) záleží. Perfektní. Nemůžu si stěžovat - téměř vůbec. Řekla bych, že můj život nabral konečně správný směr, něco, co mě baví, naplňuje. Možná mě to jednou opustí, stejně jako třeba fantasy, kdo ví, ale důležité je, že je to tady a teď a já si to moc užívám.

Tenhle pátek k nám přijel kamarád z Brna. Přiznám se, že ze začátku jsem se ani moc netěšila, protože za ten uplynulý týden jsem toho měla celkem dost - ale už po prvních minutách po jeho příjezdu jsem byla vážně ráda, že přijel. Za ten víkend jsme perfektně pokecali - snad úplně o všem, člověk by kolikrát neřekl, že se známe už dva roky..tak tychle to uteklo - a samozřejmě zahráli na kytary, čemuž se teď opravdu musím smát. S nástroji jsme si vyrazili do parku a usadili se konkrétně v místním altánku na lavičce, kde je - musím říct - v celku slušná akustika. No, ovšem ať už se dostanu k v nadpisu zmiňovanému Čingischánovi - asi po hodině a půl za námi znenadání přišel nějaký chlápek s igelitkou v ruce (záměrně užívám tohle označení, protože bezdomovec to být nemohl) a začál nás odtamtud vyhazovat. Jako jeden z důvodů, proč musíme odejít, uváděl, že se tam narodil a že my svým hraním znesvěcujeme toto místo. V prvním momentu jsem si říkala, že se za chvíli usměje a sdělí nám, že to nemyslí samozřejmě vážně. Leč nestalo se a on pokračoval dál - představil se jako Čingischán, kterému vyvraždili střeva a vnitřnosti; trefili ho kulkou čtyřikrát do hlavy - a on stále přežívá, je zákon ("Klidně na mě zavolejte policajty, ale je to zbytečný - já jsem policajt, já jsem zákon.") atp. Naštěstí nebyl nějak agresivní a asi po pěti minutách odešel, ale i tak to bylo nezapomenutelné. Ovšem tím výčet sobotních zážitků v parku nekončí. Ne snad proto, že by se tam Čingischán objevil znovu, nýbrž díky tomu, že nás svou návštěvou potěšili další místní osobnosti. V odpoledních hodinách tóny lahodící lidskému uchu (ach, jaká to ironie) přivábily pana Vladimíra Janečka - učitele hudby - a jeho psa Míšu, který mi okamžitě připomněl jedno video na youtube. Byla to v celku fajn návštěva, ukazoval nám nějaké stupnice a taky se nás pokoušel přesvědčit k tomu (jako i pár kolemjdoucích), abychom mu něco zahráli ("Nenechte se rušit, hrajte. Tady vás stejně nikdo neuslyší. Jenom já a Míša." "No, právě proto hrát nemůžeme.") Nakonec nám popřál, ať nás to dlouho drží a daroval mi vizitku. Shodou okolností učí i hrát na klávesy, což by se mi fakt líbilo, jen mám jeden základní problém a to, že klávesy doma nemám :)) No a třešničkou na dortu byly dvě - dejme tomu - desetileté dívčiny, které kolem nás začaly chodit v kroužku a koukaly na nás jako na nějaké primáty v Zoo. Síla. Museli jsme kvůli nim odejít. A to by bylo ze sobotních zážitků vše. Kdo by to byl řekl,že za jeden den můžete potkat tolik zvláštních osobností (no, Čingischán však vede na plné čáře)

Jinak co se týče toho týdne pracovního, zabíjí mě ranní vstávání. Každý den v šest hodin. Hrůza. Ale práce samotná je celkem ok, jen mi vadí, že se musím na práci ptát, protože tam jsem jako brigádník něco jako holka pro všechno (no, samozřejmě ne úplně pro všechno :)) Kolektiv nic moc, samá drbárna (probírají třeba, co píšou v Aha, Blesku, Šípu atp...), ale co bych taky chtěla. Alespoň že v myčce poslouchají Jizeru (české pohodové rádio), tak občas hrajou Beatles :) Druhá brigádnice, která je tam se mnou, je taková baťůžka, s níž společné téma budu hledat též docela složitě (hlavně se svým komplexem méněcennosti a seznamovacím talentem) No, jako povzbuzení a jako malý doping jsem si do telefonu nahrála fotku kytary, co bych si chtěla koupit...pokaždé, když mám jakous takous krizi, se na ni kouknu. A pomáhá to náramně :)

A to zřejmě vše. Anebo ještě ne - při vzpomínce na jedno milé (a nečekané) úterní setkání a pondělní večerní rozhovor se ptám - poděkoval vám už někdo za to, že jste? Za to, že existujete? Mně ano. A musím říct, že to bylo a je snad to nejhezčí, co mi kdy kdo řekl.

Užívejte si volna!

...ale nezněla nic moc. Vážně. A značku si už nepamatuju, Gibsonka to však nebyla. No, jak jsem k tomu vůbec přišla? Asi tak, že včera jsem si dala v Praze sraz s kamarádem z Brna, docela dlouho jsme se neviděli a navíc jsme tohle setkání plánovali už fakt dlouho. Musím říct, že po tom nepříliš vydařeném pobytu u nich to byla příjemná změna, jsem za to ráda, a tak bych řekla, že jsme se nějak dali zase "dokupy" a vynahradili si to, jestli to tak můžu vůbec říct. Den to byl perfektní, trajdali jsme jen tak po Praze, zalézali do knihkupectví, antikvariátů, music shopů, ovšem nejvíc jsme se zameřili na hudebniny, kde jsme taky samozřejmě strávili nejvíc času. Naší první "obětí" se stalo Music city nedaleko O₂ arény, kde to bylo opravdu nejvtipnější. Kamarád prodavači sdělil, že by chtěl nějakou jazzovku do 20 tisíc, no a tak prodavač jen ukazoval a nosil a my jsme jen zkoušeli a zkoušeli...no, muselo mu být naprosto jasný, že si prostě nic nekoupíme, ale asi nás chápal a byl tak v pohodě, že když jsme chtěli už odejít, nabídl jnám ještě asi další tři kytary...musela jsem se docela držet, abych se nerozesmála...Potom jsme zašli do obchodu nesoucí název "kytary.cz", kde jsem si mj. v lednu koupila tu svoji westernovku. Tam jsme pobyli cca. hodinu a půl a nikdo nás vůbec nerušil...jak mně se odtamtud nechtělo! Třeba taková Wonderwall, Live Forever, Stand By Me...znělo to tak úžasně. Díky tomu jsem se rozhodla, že do vánoc si musím koupit elektriku. Nebo respektive si na ni musím našetřit, jelikož máti mi oznámila následující: "Jestli si to koupíš, vyhodím tě z bytu!" Takže? Brigáda volá :)) Ovšem i celkově to bylo super, den 9/10, což už nebylo pořádně dlouho.

Jinak ono i teď bude snad takový fajn období, protože od pondělka jsou maturity, my máme do 11:30, a bude to trvat až do konce května, tzn., že se člověk může flákat ještě víc než se flákal doteď, čtení pod lavicí se stane ve většině předmětů legální a obecně bude mnohem víc volna. Sice pořádně nevím, co budu dělat, asi se sejdeme se spolužákem a zahrajeme si na kytaru, chtěla bych přečíst pár knížek, na které jsem neměla nějak čas, a navíc se ve čtvrtek plánuje další setkání amatérů a omezenců z SDCH za účelem nahrání nové hitovky! Docela se těším.

EDIT: 29.12.09 - opět se musím smát. Ale nemažu, protože ten den, o kterém tam mluvím, je vskutku hoden zapamatování. I když spousta věcí je teď také jinak.

Jo, skutečně se musím usmívat a to neustále. Dnešek (vlastně už včerejšek :)) byl totiž nejlepší den za několik předchozích měsíců. Bylo krásně, jaro se konečně pořádně probudilo k životu a člověk si mohl vyjít ven víc nalehko aniž by tam umrznul. Zkrátka paráda. Mhm, vlastně když si to tak vezmu, nějak úžasně to nezačalo, byla jsem násilně probuzena v půl desáté atp....ale proč mít hned špatnou náladu? Vždyť život je tak krásný...ne, tady to opravdu myslím trochu ironicky, ovšem jen trošičku, malinko,...Dobře, nechám toho. Celý den jsem původně měla strávit převážně doma, jenže nakonec to bylo naprosto obráčeně. Domů jsem pořádně dorazila až někdy v půl jedenácté. Je to trochu divné, takhle pozdě domů skoro nikdy nechodím, ale jak říkám, dnešní den byl výjimkou. A to moc pěknou. Nejdřív jsem byla venku s jednou slečnou. Právě s tou, která byla na té nešťastné filmotéce. Vážně jsem byla hodně překvapená, když mi napsala, jestli nechci jít ven, protože od té filmotéky žiju v domnění, že si o mně musí myslet, že jsem naprostý idiot. Ovšem asi to tak není. A já jsem za to ráda. Jinak ta procházka a posezení v mekáči, kde jsem si už asi tři roky nic nekoupila (zmrzka se nepočítá!), mi naprosto maximálně zvedla náladu. Budu na to ještě dlouho a moc ráda vzpomínat....no a potom jsem dorazila domů a víceméně za půl hodiny se dostavila vedle k sousedům, kde jsme měli historicky první bangařskou sešlost (fakt to zní divně). Říkala jsem si předtím, že se mi tam příliš nechce, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem šla. Hráli se Bangy a osazenstvo sneslo poslouchat tak 20 min. Oasis, takže jsem byla velice šťastná. Když to všechno skončilo, šli jsme doprovodit jednu sousedovu kamarádku na Staré Město, kde jsem byla velice ošklivě nařčena z toho, že si dělám marmeládu z andulčí krve a mažu si ji na chleba a na palačinky. Andulčí tělíčka pak prý dávám do akvárka. Taky mi chtěli uřezat nohy a vyzkoušet, jestli lítám, avšak nakonec jsem přežila :-)

No a teď je po všem a já můžu s čistým svědomím říct, že dnešní den jsem prožila naplno. Musím se zase usmát. Krása.