Music. Art. Life. - Články

Stěhuji se do chladných krajin.

Tue, 03 Aug 2010 15:44:10 +0200

A ani to nestálo moc rozhodování. Tyhle stránky, založené někdy kolem roku 2008/7, jednoduše získaly až moc čtenářů, kteří jsou poněkud nežádoucí a mě už nebaví to tady podrobovat cenzurám.

Neříkám, že z těhle krajin mizím zcela úplně, nemám sice tolik co říct, ale něco přeci jen ano. Do menu přidávám zprávu autorovi pro ty, co by mě chtěli následovat..kdo nebojí, ať se zeptá. Jsem slušná, takže odpovím každému. /nezapomeňte ale uvést zpáteční kontakt, ať vím, kam mám odepsat/

Mazat to tu nebudu, na to jsem tady strávila až moc dlouhý čas.

Toť vše a někdy třeba nashledanou.

All Alright

Thu, 03 Jun 2010 15:19:20 +0200

Whatever you do, whatever you say, yeah I know it's alright..I know it's alright.

All alright. Všechno v pořádku. Asi tak bych označila ty uplynulé týdny; sluníčko se střídalo s mraky, ale nakonec přeci jen vyhrálo - a stíny začaly padat za mě. Několik věcí se změnilo, nastaly překážky, ovšem i ty byly překonány a já konečně zase můžu říct, že se mám opravdu dobře..podařilo se mi někoho zachránit. A on zachránil mě. Našla jsem svůj zázrak. Wonderwall.

A díky tomu jako by se svět změnil, získal vláhu a vykvetl ve své nejmocnější kráse. Neříkám, že jsem to neznala již dříve..ale nikdy předtím to nebylo tak značné. Je to krásné. Zvlášť teď, v době maturit, kdy je mnohem více času. Člověk má takovou chuť něco si nakreslit, namalovat a ve škole samozřejmě jenom číst..připadá mi, že se věci znovu pohnuly a nabraly směr. Připadám si nějak lépe.

Když se teď podívám kolem sebe, na lidi, které vídám ve škole nebo na ulici, přijde mi, že spousta z nich pořád na něco čeká. Až dostanou příležitost, až bude pravý čas, až někdo zasáhne do jejich života. Smějí se, večer vyráží s kamarády, a přesto si tam někde uvnitř připadají docela osamocení. Nevědí, kým jsou, jako by stále hledali svou vlastní identitu..znám ten pocit. Jsem ráda, že však můžu říct, že vím, kdo jsem. A tolik se už nebojím jít za tím, co chci. Pokud to člověk totiž neudělá, mnohdy spoustu ztratí. Nebo neztratí nic, avšak zároveň ani nic nezíská a ničím se neobohatí. Lidé by měli dělat věci, které chtějí..věci, které jim říká srdce. Ne, nevyjde to pokaždé..častokrát to nevyjde. Jenže když to nezkusíme, nikdy nebudeme vědět, jaké by to mohlo být, kdybychom to zkusili..třeba by to zrovna vyšlo? Důležité je se nebát, nemít strach. A nevzdávat se. Kdo to vzdá, nikdy nikam nedojde. Někdy se věci zdají být naprosto ztraceny, ale přeci někdy nejsou..důvodem, proč to takhle vidíme, je jenom strach těch druhých. Nejsme sami, kdo se bojí. Všichni se bojíme. Svým způsobem.

Ah, u lidí ještě zůstanu. Přijde mi opravdu směšné, že se teď s těmi, s nimiž jsem si ještě docela před nedávnem ráda povídala, ani nepozdravím. Nebo ano, ovšem odpovědí mi většinou bývá jen vlastní ozvěna, slovo od druhého téměř nikdy. Proto je asi lepší nezdravit. Dělat, že ten druhý v našem světě vlastně vůbec neexistuje. Je to trapné a ubohé. Pokud jsme již všechna témata konverzace vyčerpali, zůstává alespoň ta slušnost..a jestliže už není ani ta, pak je to prachobyčejná blbost. Asi to vezmu do vlastních rukou, nebaví mě to.

Zřejmě to bude již měsíc, možná něco déle, od doby, kdy jsem téměř po třech letech strávila další příjemný večer u svých sousedů. Před těmi třemi lety jsme spolu měli takový menší nesvár, respektive jen s jedním ze sourozenců od sousedů, a od té doby se naše přátelské svazky (sahající až do dob útlého dětství) víceméně přerušily. No a teď, když jeden z nich měl narozeniny a druhý svátek, šla jsem jim popřát. Následně mě pozvali k nim domů a celé to posezení se střídmou dávkou alkoholu a občerstvení se záhy proměnilo v jakousi sešlost tří lidí, jejichž cesty se před lety rozešly, ale teď jsou zase tady, spolu, jiní, změnění, snad dospělí, a rozpráví spolu o životě. Bylo by to skvělé, nebýt však jedné události, po které se nálada dosti změnila. Přišla slečna mého souseda (kterou měl rád už tak dlouho a ona ho vždycky odmítla - za tu dobu se ovšem dali dohromady), chovala se k němu tak odměřeně a ošklivě a pak asi po půl hodině řekla, že jde domů. On ji chtěl alespoň vyprovodit, ona řekla, ať s ní nechodí, protože bude stejně telefonovat. Šla se přezout, on si šel pro bundu a chystal se za ní. Když se vrátil, byla pryč a on nemohl najít boty, protože mu je schovala. No a takhle krátká událost celou tu příjemnou náladu zkazila a já si říkala, že ta slečna je s ním jenom ze soucitu. Samozřejmě jsem mu to neřekla přímo, ale myslím, že pochopil, co jsem tím myslela. Bohužel si to však nepřipustil a asi ještě dlouho nepřipustí.

Je to smutné, tyhle vztahy. Možná většina vztahů, jež vídám denodenně. Nejsou to vztahy z lásky, nýbrž jen z přitažlivosti, chvilkového zalíbení se nebo zkrátka jen "abych někoho měl". Určité procento taky výše zmiňovaný vtah ze soucitu, kdy jeden skutečně miluje, nýbrž ten druhý jen využívá toho láskou zaslepeného. No, co říct, asi, že každý to bere jinak..někomu stačí, že vůbec někoho má (protože přece "lepší něco než nic"), jiný krmí dopoledne svoji polovičku sladkými žvásty, a odpoledne chodí za svojí sousedkou, které vykládá to samé. Nebo jsou oba už v bůhvíkolikátém vztahu a myslí si, že jsou šťastní. Pak ale uplyne nějaký ten čas a ten druhý je začne nudit. Možná jsem až moc velký romantik (staromódní dle mého souseda, ano), jesliže prohlásím, že říkat někomu "miluji tě" víckrát než třikrát za život, je pěkná hloupost. Nechápu to, nechápu tyhle lidi..ano, můžu mít rád víckrát než třikrát, ale milovat. Skutečně a opravdově. To ne. A možná i třikrát je moc..možná i dvakrát? Někdo se nemusí opravdově zamilovat celý život. Spíš to jsou jenom ta "zalíbení se" a jednodenní vzplanutí, i když neříkám, že "zalíbení se" (ostatně ani to vzplanutí) nemůže být pěkné. Pouze to není ono, to, když jste naprosto ztraceni a okouzleni. No, dnešní vztahy jsou vskutku smutné, těmi dvěma slovy se zbytečně až moc plýtvá.

Proto se třeba nikdy nechci vdávat. Jak můžu vědět, že mě ten druhý po pár letech neomrzí? Manželství je jako pojistka. Pojistka na toho druhého, že nám jen tak neuteče. Ano, možná mám trochu jiný pohled než ti, kteří pocházejí ze "šťastných rodin", protože ta naše šťastná nebyla, ale..pokud někoho miluji a on miluje mě, nepotřebujeme žádnou pojistku. A ať si klidně podle někoho žijeme ve hříchu, nejsme-li oddáni, je to jedno. Stejně tak jako je jedno, koho milujeme; jestli je to starší pán, mladík nebo slečna. Nezáleží na tom, kdo to je. Záleží na tom citu. Řekněte si, že jsem příliš nekonvenční, jsem, ale za svým názorem si stojím.

Další věc, o které se zmíním, je koncert kladenské skupiny Zrní, na nějž jsem se byla cca. před dvěma měsíci podívat. Sama bych ta nešla, moc jsem je neznala, ovšem když jsem měla doprovod, který je znal, nechala jsem se přesvědčit a v jeden podvečer vyrazila do zakouřené a alkoholem prosycené hospody u nás ve městě. Byl to zvláštní zážitek, takový příjemný, ale nakonec ve mně příliš nezanechal. Na českou hudební scénu skvělé, nové a neotřelé, avšak pro mě to bylo víceméně takové hraní si na Radiohead a Sigur Rós. Ne, opravdu to nebylo špatné, jen..potřebovali by být ještě více originální, aby si mě získali.

A naposledy škola. Blíží se to ke konci. Mě čeká prakticky už jen příští týden (a zítřek). Potom totiž odjíždím do teplých krajů a vracím se až skoro na vysvědčení. Moc se mi tam nechce, protože teplo není zrovna moje, ale to není to, o čem chci mluvit. Škola tohle pololetí tak nějak plynula..všechno bylo víceméně v pořádku. Do doby než přišla čtvrtletní práce z matičky a průměr se mi tak nesnížil o celý stupeň. Vychází mi sice pořád trojka, jenže už nesmím pokazit další čtvrtletku. Musím ji napsat na trojku, jinak mě čeká první čtyřka na vysvědčení. A to nechci...připadala bych si jako idiot. Vážně. A zase jako takový idiot, abych měla čtyřku (i když z pouze přeskvělé matičky), si nepřipadám. Příští týden to všechno rozhodne. Pak už se nic dít až do konce měsíce nebude. V červenci půjdu nedobrovolně na brigádu, tam, kde jsem byla i minule (velmi se tam těším ..!!) a z celých prázdnin mi tak zůstane jen srpen na udělání prací do portfolia na příjimačky. Toho času vážně moc nebude, ale mého rodiče to nezajímá. Ah, potřebuju ještě nejméně 12 prací! jsem zvědavá, kolik toho stihnu..mhm. Těším se však na naši výstavu..začíná 24. června.

A to bude asi konec. Dnes jsem si asi po roce a půl pustila Sigur Rós. Věděla jsem, že jejich čas zase přijde. Člověk jen nesmí při tom poslechu smutnit.

Přehlídka filmů.

Mon, 26 Apr 2010 18:39:04 +0200

Ah ano, stále přežívám. Nepíšu, přestože toho mám hodně co říct. Jen jsem zřejmě nenašla ta správná slova, hlava si to ještě pořádně nesrovnala a já se přes to musím přenést a ta slova najít.

V poslední době jsem měla možnost shlédnout hodně filmů, vesměs zajímavých, a tak bych se alespoň chtěla podělit o své zážitky z nich. Tenhle článek jsem vlastně začala psát už před rokem ( to čítal první dva filmy), ale nějak jsem ho nedokončila. Asi z lenosti :-) Tedy, po dlouhé době další přehlídka filmů.

Ztraceno v překladu (2003)

Everyone wants to be found.

Krásný, citlivý film s přenádherným koncem, který musí chytit za srdce snad každého. Od doby, co jsem ho viděla poprvé, je to už nějaký ten pátek; tenkrát ve mně sice spoustu emocí zanechal, ale rozhodně to nebylo takové jako napodruhé. Spíš jsem si to uvědomila až časem, jak skvělý to byl snímek. Lost In Translation dokonale vyjadřuje pocit lidské samoty, samoty dvou lidí ztracených v cizím prostředí, jež nedokážete pochopit a ono ani nechápe vás. Je to o potřebě nějaké spřízněné duše, s níž byste mohli alespoň na chvíli zapomenout na ten šílený svět kolem, odprostit se...Žánrově byste film asi těžko zařadili, místy je to drama, místy komedie. Těžko říct. Ale právě v tom, že místy se u toho smějete a jindy se vám zase svírá hrdlo smutkem, spočívá jeho kouzlo.

Příběh nás přivádí do Tokia, kam přijíždí stárnoucí filmová hvězda Bill Murray, aby zde natočil reklamu na špatnou whisky, a čerstvě vystudovaná Scarlett Johansson se svým workoholickým manželem, která vlastně stále ještě neví, co od života chce. Ačkoli jsou si oba dva hodně věkově vzdálení (myslím tedy hlavní hrdiny), postupně si k sobě - hlavně díky nespavosti - nacházejí cestu. Vyprávěcí tempo je pomalejší, umožňuje si tak dokonale vychutnat celý příběh, spád a rytmus města. Nemá smysl psát víc a ani to moc nejde, musíte vidět. Zanechá to ve vás spoustu emocí, zvlášť tedy už jednou zmiňovaný konec. Herecké výkony bravurní, řežie & scénař taktéž, lépe snad ani tohle téma natočit nešlo. Pro mě jeden z mých nejoblíbenějších filmů; můžete ho vidět mockrát a nikdy se vám neokouká. Mám ho moc ráda.

(i proto, že mi tady chováním Scarlett částečně připomíná mě a vzhledově zase někoho, koho znám)

10/10

21 gramů (2003)

Říká se, že v okamžiku smrti ztratíme přesně 21 gramů. Všichni.

A kolik se toho vejde do 21 gramů? Kolik toho zmizí?

Kdy těch 21 gramů opravdu ztratíme?

Kolik se toho s nimi vypaří? Kolik toho získáme?

21 gramů, tolik váží 5 nikláků, tolik váží kolibřík, čokoládová tyčinka.

Jakou váhu má 21 gramů?

Spletitá mozaika několika lidských životů, jejíž vyústění rozhodně nedokážete odhadnout, neustále vás nutí přemýšlet, překvapuje vás, místy se v ní ztrácíte. Není to

však vůbec na škodu, spíše naopak - ději to dodává spád, umocňuje ho, lépe vykresluje lidské emoce a problémy, kterými je snímek doslova nabit. Se všemi postavami, ať už to bude kdokoliv, budete soucítit, na každé z nich by se dalo najít to dobré, ale i to špatné. Scénář je brilantní, řežie jakbysmet a herecké výkony by se daly vydzvihnout do výšin. Benicio Del Toro jako napravený kriminálník, Sean Penn v roli bývalého profesora matematiky a Naomi Watts jako žena, jež během krátkého časového úseku přijde téměř úplně o všechno. Ano, takový je snímek 21 gramů, nesmírně ponurý, s obrovským emocionálním prožitkem, na který určitě jen tak nezapomenete. Třešničkou na dortu je pak epilog, kde se se praví: " To co skončilo v plamenech, opět se zazelená."

(Když jsem tohle psala, ten film jsem viděla jen jednou. Teď, napodruhé, m

usím říct, že to už tak skvělé nebylo. Těžko říct proč. Možná proto, že ačkoli je ten film nabitý emocemi, dalo by se to ještě více dotáhnout..přesto však velmi kvalitní fil

9,49/10

Frida (2002)

Frida Kahlo. Mexičanka. Malířka tíhnoucí k surrealismu. Revolucionářka. Extravagantní žena s horkou jižní krví známá zvláště pro své autoportréty, skandální milostné avantýry a manželství s bouřlivákem Diegem Riverou (též malíř).

Tenhle film krásně vypráví její strhující životní příběh plný bolesti a lásky - od její nešťastné nehody v patnácti letech, od níž měla stále stupňující se problémy s páteří, přes seznámení se s Diegem, až po její první výstavu ve vlastní zemi, na niž i přes výslovný zákaz lékařů nakonec dorazila upoutaná na lůžku.

Je to příběh, který dokonale vykresluje život jak její, tak i spousty umělců obecně - bouřlivý, nevázaný, naplněný četnými skandály a promiskuitou (muži, ženy, je to jedno..'jsem jenom malíř jeden smutnej' vybavuje se mi věta z jedné knihy o Toyen) (Kdo tohle nesnese, ať se radši nedívá.) A to vše za doprovodu temperamentní jižanské hudby v prostředí 20. let 19. století. Roli Fridy ztvárnila Salma Hayek, a ačkoli ji znám spíše z těch komerčněji laděných filmů, tady mě mile překvapila - role to určitě nebyla jednoduchá. Jinak ostatní herci nijak zvlášť neexcelovali, ale to vlastně vůbec nevadilo. Je to pěkně natočené a když člověk chce, může se i dost do jisté míry vzdělat.. Frida Kahlo byla opravdu zajímavá osobnost. Hodně toho vytrpěla a to všechno se pak odráželo v jejích obrazech..a ty jsou vážně zvláštní. Spíše pesimističtěji laděné, proplněné bolestí a nutí k zamyšlení. Zajímavý a přínosný snímek. (je těžké ho hodnotit, protože je to biografie; ale když to vezmu v porovnání se všemi filmy bez ohledu na tohle..)

8,62/10

Amores Perros (2000)

O tomhle snímku jsem slýchala ve svém okolí už dlouho. Říkali, že je hodně povedený a i kritiky o něm tak mluvili. Chtěla jsem ho vidět, ale když jsem ho asi před třemi týdny konečně sehnala, odrazovala mě od shlédnutí jeho délka (cca 2h 30 min), což je dost. Nakonec jsem si čas však našla a včera večer se na něj podívala.

Hlavními postavami ve filmu jsou tři muži, jejichž životní osudy se setkávají při autonehodě. (to mi trochu zavánělo kopírováním 21 gramů, ale pak jsem zjistila, že AP bylo natočeno dříve, takže naopak). První z nich, mladík Octavio (na nějž se opravdu velmi příjemně kouká, nutno říct :-) ) již dlouho miluje ženu svého bratra a chce s ní utéct. Nemá však peníze, a tak k

dyž se ukáže, že jeho pes Cofi je skvělý zabiják, přihlásí ho do dobře vynášejích psích zápasů..idylka útěku a spousty vydělaných peněz ovšem končí v momentě, kdy Octaviův bratr i se svou ženou zmizí a Cofi je postřelen při posledním zápase jedním z Octaviových nepřátel..

Dalším mužem je Daniel, celkem dobře zajištěný muž ve středních letech, který opouští svou ženu, aby mohl žít se svou novou přítelkyní - modelkou Valerií. Ani tady idylka netrvá dlouho - Valerie je při cestě do samoobsluhy sražena autem (které řídí Octavio) a zlomí si oš

klivě nohu. Je tak na delší dobu upoutána na vozík a z nového domova se stává domácí vězení, pod jehož podlahou pobíhá Valeriin ztracený pes. A aby toho nebylo málo, Valeriin stav se postupem času zhorší a lékaři jsou nuceni jí amputovat jednu nohu..

Posledním a také nejstarším mužem příběhu je El Chivo, bývalý univerzitní profesor, který si ale již odseděl řádku let ve vězení a teď se živí jako nájemný zabiják.. to vše však dělá jen kvůli tomu, aby mohl své dceři (která o něm ani neví) dát nějaké peníze a odejít z města..

Byl to hodně zvláštní film. Pořád jsem nevěděla, co si o něm mám myslet. Ani teď to ještě nějak přesně nevím. Rozhodně bych o něm ale nemluvila jako o hodně

povedeném, na to mi tam chybělo nějaké to dotažení, nedokážu říct přesně jaké, avšak chybělo..povedený film to jinak ale je a určitě stojí za to se na něj podívat. Jen mu prostě něco chybí.

8/10

Až tak moc tě nežere (2009)

Romantická komedie není opravdu mým oblíbeným žánrem; obvykle to ve vás totiž vůbec nic nezanechá a je to jako kdyby jste tu hodinu a půl, co ten film trvá, promarnili. Až tak moc tě nežere byla příjemnou výjimkou, i když o hlubokého se stejně nekonalo. Spíše bylo vtipné sledovat sledovat naivitu a hloupost zúčastněných žen i mužů. Nebyla to ztráta času, přestože se přiznám, že znovu bych se na to už vážně nepodívala. Na to to bylo až moc "bezduché". Když už romantickou komedii, tak snad jedině "Lásku nebeskou"..jinak ne. Víc romantických komedií slédnout ovšem už raději nechci. Je to moc přeslazené a nakroucené, ne, ne , ne..(nejhorší je, že se právě do těhle typů filmů vždycky obsazují ty největší "hvězdy" - ty z toho dělají aspoň lehký nadprůměr) "Až tak moc tě nežere" je i kniha, vlastně proto jsem se na to podívala..ale asi si to nepřečtu. spíše ne.

6,12/10

Na dotek (2004)

I can't take my mind off you..till I find somebody new.

Je to už dlouho, co jsem tenhle film viděla. Sehnala jsem si ho hlavně kvůli tomu, že v něm byly použity dvě skladby od pana Damiena Rice - a to má oblíbená The Blower's Daughter a Cold Water. Nedávno ho dokonce dávali v televizi a mamka se na něj dívala, takže jsem si to i celkem oživila.

Je to hodně zvláštní film. Hodně silný a prosycený emocemi. Je to o lásce, naschválech, pomstě, zradě, nekonečných lžích..taková hnusná lidská komedie proplétající životní osudy dvou mužů a dvou žen, kteří si za vidinou štěstí stále dokola ubližují a nedokážou z toho najít cestu ven. Scénář je napsán naprosto bravurně, rozhovory jdou do hloubky a všechno je to tak hnusně realistické až vás místy skutečně bolí u srdce. Jediným problémem však možná je, že to všechno sledujete tak jako by z povzdálí..jako nějaký dokument, řekla bych. Trocha zmatku by se jistě našla i v časových posunech, ale na celkový dojem snímku to velký dopad nemá. Myslím, že spoustě lidí se Na dotek líbit nebude (jako např. mamce, která řekla, že takhle by se to prostě nestalo) právě proto, že je to až moc velká a silná káva..ovšem na druhou stranu se jistě najdou i lidé, jež ho ocení. (možná i proto, že něco podobného už zažili).

Na csfd napsala jedna uživatelka zajímavý komentář:

Jak zvláštní je tahle pravda. Je to dar nebo bič, který lze předložit na požádání? A je pravda to, co se opravdu stalo nebo to, co se CHCE slyšet? A jak s ní nakládat? Zraňovat? Udělat z ní zbraň proti sobě? Nebo kvůli klidu a míru taktizovat, manévrovat, lhát? (...) a teď si přiznejme: jsme ti upřímní a pravdomluvní nebo ti, kteří se ptají a pak to neunesou?

(P.S.: závěrečná The Blower's Daghter je naprosto dechberoucí.)

9/10

Paris, Je T'aime (2006)

Paris is city for lovers..lovers of art, lovers of food, lovers of..love.

Paříž. Symbol umění a lásky..symbol něčeho povznášejícího a romantického. Alespoň pro mě.

Paris, Je T 'aime je snímek zobrazující různé podoby lásky v osmnácti krátkých povídkách od dvaceti různých režisérů. Některé jsou silné, jiné o kapku slabší, ale i tak to vše tvoří krásně fungující a působící celek, na který se určitě rádi podíváte znovu. Je to něžné, úsměvné, vkusné, snové a smutné.

Za nejlepší povídku osobně považuji asi tu o vztahu slepého mladíka se začínající herečkou končící krásnou větou "I see you.".

Hodně různorodý a příjemný snímek, v němž si každý najde jistě to svoje. Doporučuji.

8,9/10

New York, I Love You (2009)

Jak už vyplývá z názvu, jedná se o jakési "pokračování" Paris, Je T'aime a to pouze s výjimkou, že nás zde příběhy přivádějí do metropole spojených států. Povídky jsou o dost slabší, vytrácí se z nich ta krásná něžnost a jemnost, kterou dominuje Paříž. Všude jsou cigarety, nejsou v tom emoce a je to až místy takové hrubé. Přidejte k tomu také malou různorodost a skutečnost, že to vše vyznívá tak nějak do ztracena. Není to zlé a za zlédnutí stojí, ovšem jen slabý odvar Paříže.

(nejvíce mě zde asi potěšil výběr skladby No Suprises od Radiohead..milé překvapení)

7/10

Milk (2008)

Další životopisný film, tentokrát o Harveym Milkovi, bojovníkovi za práva homosexuálů v USA. Je to už vážně dlouho, co jsem tenhle snímek shlédla, ale přes to jsem na něj chtěla upozornit, protože za shlédnutí určitě stojí. Je v něm dokonale vykreslena vnitřní síla člověka, který chce za každou cenu něco změnit a je ochoten do toho dát naprosto všechno, nehledě na překážky.

A stejně jako Frida i on dokáže být hodně poučný - pro představu doby. Jako mínus bych viděla možná až zdlouhavé projevy pana Milka.

8,6/10

Básnířka.

Mon, 08 Mar 2010 20:24:18 +0100

Sestoupila po křídlech pátečního odpoledne,

později než měla v úmyslu.

V očích tajemno a něhu, jež se vzedme

vždy v podvečer ranního úsvitu.

Ve mně.

Zvláštní čas tyhle uplynulé tři měsíce. Myslím, že jsem v nich dokonale přehodnotila svůj přístup k lidem. Přestala jsem od nich něco čekat a přestala jsem je odsuzovat. Snažila jsem se k někomu chovat více s odstupem, abych tak mohla ošálit sama sebe. Ale nebylo to správné, bylo to sobecké. Zjistila jsem, že takhle to nejde. Někdy k něčemu uvnitř sebe nemusíme mít vůbec žádný důvod a přesto to tak cítíme. Nemá smysl dělat věci jinak, než je cítíme. Nemá smysl bát se toho, co se stane, když řekneme/uděláme tohle a tohle..pokud chcete, nepřemýšlejte nad tím; udělejte to.

Když to tady po sobě čtu, zní to jako z nějaké knihy, která dává návod jak na život..hah, osobně si ale myslím, že tyhle knížky jako návod za moc nestojí..člověk si na to musí přijít sám - postupem času. Všichni se hledáme..najdeme se? Jednou určitě ano :-)..časem. Jako dokonalý příklad můžu demostrovat knihu Čtyři dohody, kterou jsem nedávno četla. Její podtitul zní: "Praktický průvodce osobní svobodou - kniha moudrosti starých toltéků". V té knize se vlastně píše o tom, jak se chovat, abychom se stali osobně svobodnými..jenže není to pro každého trochu jiné? Každý uznává trochu jiné hodnoty. Pan autor tam mluví o něčem, co sami v podstatě už známe, jen si to úplně neuvědomujeme, protože to neumíme nebo nechceme pojmenovat.

"Máme-li vyjádřit, co jsme, musíme jednat."

"Pokud něčemu nerozumíme, je pro nás lepší se zeptat a udělat si jasno, než si vytvořit nějakou domněnku."

"Když vstupujeme do vztahu s někým, koho máme rádi, musíme často sami sobě potvrzovat, proč toho člověka máme rádi. Vidíme jen to, co chceme vidět, a popíráme, že má vlastnosti, které se nám nelíbí. Lžeme sami sobě, abychom se utvrdili, že máme pravdu. (...) Pak se něco mezi námi dvěma stane a my se cítíme zraněni. Najednou vidíme to, co jsme nechtěli vidět předtím.(...) Lásku však nemusíme ospravedlňovat: buď zde je, nebo není.Opravdová láska přijímá lidi takové, jací jsou, aniž by se je pokoušela změnit."

Teď o jarních prázdninách jsem jela na víkend do Prahy na kurz "kreslení pravou mozkovou hemisférou" a musím říct, že to byl víkend moc příjemně strávený. Konečně jsem tam totiž potkala někoho, kdo směřuje podobným směrem. Byla to sice jen jedna slečna (nepočítaje paní instruktorku), ale i tak to bylo takové hrozně milé. Na těch lidech, co mají co dočinění s uměním obecně, to obvykle prostě poznáte. Protože chtě nechtě nesplývají s okolím. Paní instruktorka byla skvělá, neváhala mě při úspěšných pokusech tak hezky obejmout kolem ramen a diskutovat (zajímavé, že nikoho jiného už neobjímala). Ovšem to nejkrásnější přišlo nakonec - při závěrečné práci, kdy většina lidí asi po hodině odešla (jelikož se přetahovalo), se mi dostalo chvály největší..nejprve se mě paní zeptala, zda-li mám nějaké ambice, (odvětila jsem, že bych ráda, ale příliš si nevěřím) a poté jsem, obklopena již hloučkem zvědavě přihlížejících,vyslechla slova, která mě přinutila konečně se rozhodnout - "Tak to prostě zkuste; lidé se tam hlásí dvakrát, třikrát..ale tohle normální člověk nenakreslí." No a potom následovaly další chvíle přesvědčování, mých lehkých-velkých rozpaků, chvály, konstatování jedné paní, že mám v Praze svého mužského dvojníka, a odchod té slečny s úsměvem říkajícím cosi jako "za rok se sejdeme u talentovek."

A kdo ví, možná sejdeme?

Měla jsem pak takový krásný pocit příjemné únavy a vnitřního naplnění. Nádhera. V květnu bych ráda jela znova. A cože to vlastně kreslení pravou hemisférou je? Vězte, že se to od těch klasických kurzů kreslení téměř neliší..jen tam na vás hned nevychrlí, aby jste nakreslili třeba botu..je to prostě takový kurz pro kreslíře - začátečníky a ukázat jim, jak na to.

Tomuto víkendovému kreslení však předcházela ještě jiná příjemná událost. V pátek - před kurzem- jsem jela do kytar.cz vyměnit si kytaru, neboť ta má původní opět onemocněla (=třetí porucha - tragédie)..nakonec ani ne po příliš velkém rozhodování jsem si z výběru pana Dana vybrala a úsměvem jsem musela konstatovat, že hraje opravdu skvěle. (radost hrát, ze samotného zvuku přichází inspirace! :-) ) Pro představu vypadá přibližně takto, plánuji si ji ale ještě nakreslit, tak pak jsem dám třeba ještě obrázek. No a večer také příjemná debata s panem Danem u kávy.

Zjišťuji, jak krásné je dělat lidem, které máte rádi, radost. Přitom to není nic nemožného. Stačí jen někam neočekávaně přijít, koupit dort; zkrátka udělat něco, co ten druhý nečeká, ale potěší ho to..je to tak krásné sledovat tu tvář, jak se celá rozzáří, usměje se, nedokáže skrýt radost..a neméně krásné je být i v opačné situaci. Například minulé úterý bylo jedním z nejkrásnějších dnů za poslední období..právě proto, že mi někdo udělal radost a počkal na mě neočekávaně po kreslení. A to odpoledne bylo plné takové příjemné blízkosti, kdy neexistuje nic jiného než jen společnost toho druhého..krásné.

Mám nový nábytek. Nevěřili byste, jak bývá otravné chodit po obchodech s nábytkem.

Tak a to by bylo načas vše.

Je čas na jiné vyprávění.

Thu, 04 Feb 2010 21:45:35 +0100

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kusem nějakého kontinentu,

částí nějaké pevniny.

Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší,jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj:

Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem částí lidstva.

A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana.

Zvoní tobě.

(John Donne - Komu zvoní hrana)

Často v životě míváme strach, že někoho dříve či později zklameme.

A není to ledajaký strach; je silný a opravdový.

Často si říkáme, jak moc bychom tím mohli ublížit, ranit.

Ne sebe. Toho druhého..

Často se bojíme tak..

..až ten druhý nakonec zklame nás.

A my si teprve až poté definitivně uvědomíme, kolik věcí jsme v té zaslepenosti přehlíželi. Všechnu tu bezohlednost a drobná zklamání, která jsme si sami pro sebe pro lepší pocit omlouvali. Někdy to nebylo lehké, ale potom stačila krátká omluva a všechno se zdálo být zase v pořádku. Ovšem jen do doby než přišlo..další zklamání.

A teprve po tom se ve vás něco zlomilo; tomu druhému jste řekli úplně všechno, co jste v sobě celou tu dobu nosili. To, co jste se báli vyslovit. To, co jste snad ani raději neviděli.

No a druhá strana…se rozplakala.

Bolelo to, ale nebylo jiné cesty.

I know you never meant to

but you did…oh yeah you did.

Nevím, čím to je, ale někteří lidé v sobě mají něco, díky čemuž se vám nikdy nepodaří je vytěsnit z paměti. Ani kdybyste se sebevíc snažili, přestali se s nimi stýkat, rozhádali se a odstranili všechny kontakty. Zkrátka to nelze. Stále vám je bude něco připomínat. Šedomodrá zeleň soumraku, elektrické obvody, ranní déšť. Autumn leaves.

Myslím, že lidé by se měli naučit říkat si mezi sebou pravdu. To, jak to skutečně je. A překonat ten strach, to "něco" uvnitř, co nám v tom často zabraňuje. Nebylo by to tak lepší? Není nic horšího než zklamaná očekávání a falešné domněnky. Pokud nám na tom druhém skutečně záleží, měl by to vědět. Nezdráhat se říct, co vás trápí, co máte na srdci. A jestliže to nejde přes ústa, potom to tedy napsat. Jestliže za to ten druhý stojí, všechno to pochopí. I to, že vás zklamal. Ale měl by to také říct. Protože když to pak neřekne, nic se vlastně nevyřeší.

Ah, míváme tolik předsudků a tolik se bojíme. Pan Dan mi jednou napsal: "City a vztahy jsou šílená a zároveň krásná součást lidského bytí."

A já si vlastně říkám, že je jedno, do koho se v životě zamilujeme. Jestli je to sympatický mladík, zajímavá slečna, papoušek Žako, opera, umění, kytara..ať už jsme kdokoliv. Důležité je, aby to, co cítíme uvnitř, bylo opravdové. Abychom důvěřovali svému srdci. Některé lásky bývají pouze přechodné a po čase se samy od sebe vytratí, jiné nám zase naopak vydrží po celý život. Jde o to to jen zkusit, nebránit se ničemu. V životě.

Láska je složitá věc. Díky ní ale často vidíme věci, které bychom jinak nespatřili.A nezáleží na tom, zda-li je to láska šťastná nebo nešťastná.

Asi každý z nás si přeje být milován, mít někoho, komu by se nemusel bát říct cokoliv, někoho, kdo by ho podporoval a chránil. Ale jak často se s takovýmhle přátelstvím dnes setkáme? Dříve, hlavně ve středověku, si zejména muži cenili přátelství ještě více než lásky. A teď jako by ty vztahy byly nějak povrchní, pomíjivé. Jako by se lidé něchtěli nikým zbytečně zatěžovat. Zvlášť těmi nešťastným ne.

Ale kdo ví? Možná se tak jen tváří a zkrátka jen neumí dát najevo své city, protože bojí, že by nás mohli ztratit. Možná jsme pro ně skutečně důležitejší, než si myslíme. Nevím. Lepší je zřejmě nic od druhých nečekat. Dělat to, co považujeme za správné, ale neočekávat nic nazpět. Tahle totiž pak nemůže přijít zklamání. Pouze milá překvapení. Otázkou však je, zda-li je to vůbec možné? Někdy člověk ani nechce a na určité věci se tolik upne. Jako třeba na lásku k druhým lidem.

Vztahy jsou tak zvláštně složité.

"I když se mi téměř neustále daří tě zklamávat," bylo mi napsáno. Jako odpověď na to, že je jedním z nejdůležitějších osob v mém životě. A je. I přes tenhle paradox. Zvláštní. I ten cit je stále silný a opravdový. Jen je skyt za jakýmsi mlžným závojem. Aby nezraňoval.

Jsem ráda, že mám pro co žít a z čeho se těšit. Že už nemívám pocity zbytečnosti. A vidíte. Pomohli mi v tom hodně lidé, které osobně ani neznám. Nebo pouze velmi zběžně. Neříkám, že bych nepotřebovala více podpory; potřebovala. Mám však v hlavě o něco jasněji. Ale řekla bych, že k tomu hlavnímu musí člověk hlavně dospět sám. Všechno ostatní jsou jen málé háčky, jichž se můžeme a nemusíme chytit. Je to jen na nás. Chtěla bych druhým pomoct, aby taky nějaký ten svůj smysl našli. Jen nevím, zda-li dokážu najít ta správná slova. Nevím, zkusím to.

Tenhle článek je vlastně jen o jedné věci, která se mi nedávno přihodila. I když ten pojem "nedávno" by se měl označit spíše jako déle probíhající časový úsek.

Zajímalo by mě, kolik lidí, kteří mě osobně znají, sem chodí. Přijde mi, že ještě více, než jsem si myslela. A kolik z těch, na kterých mi skutečně záleží. Kdo ví?

Třeba si to tady přečte i ten, o kom to celé je.

Nevím. Teď mi na tom nezáleží. Je čas na jiné vyprávění. Na to, jež není moje.

Chtěla jsem napsat jen o tom pocitu. O tom, který nedokážu vytěsnit z mysli.

I'm running away

..just for today.

Městské romance a košile zadarmo

Mon, 04 Jan 2010 19:01:03 +0100

"Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí, co žil a jaký to mělo smysl."

Milan Kundera: Směšné lásky

Byl to zvláštní rok, řeknu vám. Pro mě hodně důležitý a přínosný. Tenhle rok jsem skutečně žila, unášena na vlně hudby a krás, umění a inspirace a nesmírnou chutí směřovat někam dál, zvláště pak po více než milých slovech pana malíře. Získala jsem tu trochu naděje, kterou jsem potřebovala, že to se mnou není až tak zlé, ztracené, že mám toho někoho, kdo je se mnou rád a já jsem i ráda s ním. A nikdo nic nepředstírá.

Byla jsem na koncertu Oasis, který mi dodal dobrou náladu téměř na celý rok, viděla jsem naživo The Kooks, dotkla se ruky Luka Pritcharda, zažila překrásné prázdniny (srpen), spoustu příjemných náhodných a i nenáhodných setkání, získala řidičské opravnění a hlavně...začala jsem někam směřovat. Tím správným směrem. (doufám tedy). Neříkám tím, že můj život se úplně převrátil, změnil, spíše tak trochu dozrál, získal pestřejší barvy. A to je dobré.

Byl to rok změn, pro mě velkých. Ale byl to dobrý rok. Ne vše, co se odehrálo bylo hezké, ale to přece nebývá nikdy. Teď se však zdá, že ty osobní, rodinné problémy, se kterými jsme se u nás téměř celou dobu potýkali, jsou za námi a vyřešeny. A to je také dobré.

Flákání ve škole se v třetím ročníku stalo flákáním o něco větším a četba pod lavicí se ještě zvýšila. Nezájem o vícero předmětů taktéž.

Rok 2009. Rok Oasis.

Pro mě.

V pátek máme roční výročí.

Poslouchám teď Elvise, Jail House Rock a vzpomínám na to, jak jsem na něj s dědou jednoho silvestrovského večera protáčela kyčle a snažila se o cosi jako rock'n'roll. Asi před deseti lety. Uh. Můj beatlesácký, elvisovský a všeobecně rock'n'rollový základ. hey! Tenhle rok to bylo jiné. Určitě méně hlučné a vlastně zcela jiné než ty předešlé roky. Silvestr pro mě nikdy nebyl nijak zvlášť důležitý, možná i proto, že jsem si ho nikdy příliš neužila, spíše pro mě býval dnem smutným než veselým. Ovšem tentokrát - jak už jsem řekla - to bylo jiné. Asi dva dny před posledním prosincovým dnem mi přišlo pozvání na okružní jízdu zdejšími parky a na shlédnutí koncertního dvd Oasis There And Then; a já ráda přijala. Byl to krásný den, plný takové příjemné blízkosti, nicnedělání a všeobecné pohody s vánočním cukrovím a pohádkou z krtečka. Počasí venku by se ten den se dalo přirovnat k pozdnímu podzimu. Měkké světlo pouličních lamp ukryté za lehký závoj mlhy navozovalo zvláštní tajemnou atmosféru. Potemnělý park byl tichý, altánek mezi stromy připomínal některé z obrazů Williama Turnera. V kalužích na dláždění se zrcadlil měsíc, v dáli se mihotala světélka projíždějících aut. A to všechno v tom mlžném oparu.

"Uvnitř toho citu je to jako ve skořápce jádro a to má vždycky různou barvu a různou vůni; často docela obvyklou a všední, ale někdy též úplně vzácnou a jedinečnou."

Milan Kundera: Směšné lásky

Na kreslení to bylo opět skvělé. Mám před sebou velkou výzvu: portrét jedné ze tří grácií - Jara od Sandra Botticeliho. Je to vlastně velký výřez z Primavery. Tenhle obraz je vážně zajímavý - má silný politický podtext. Vlastně minulý týden jsem na kreslení bylo dvakrát. Jednou jako již tradičně v úterý, kdy jsem byla skutečně ve víru zaujetí a tvorby (mluvila jsem po dlouhé době s panem malířem) a potom ve čtvrtek večer, kdy jsem byla ovšem tak unavená, že jsem se do ničeho většího raději nepouštěla. Ale i tak to mělo své kouzlo.

Po debatě s paní malířkou chci snad ještě více znovu jet do Zwingeru (galerie) do Drážďan. Když jsem tam byla minule, prohlédla jsem si minumum. A že je o co stát!

Řekla jsem si, že tenhle rok do toho dám co nejvíc úsilí, budu následovat svoje srdce, všechno je píli a o cviku a já vím, že to v sobě mám - toho ducha, tu uměleckou jiskru, se kterou se prostě člověk buď narodí nebo ne. Jde o to to jen zkusit, o ten pocit, že jste pro to něco udělali. Tak to nevyjde..vyjde to jinde. Třeba. Svět se nezboří. Člověk nemusí mít žádnou školu na to, aby mohl tvořit. A je naprosto jedno, co to je.

Jestli se mi grácie povede, neviděla bych to tak zle. (má velké ucho a pěkně těžký nos)

Přemýšleli jste někdy nad smyslem vašeho života? Kvůli čemu tady vlastně pořád zůstáváte? (možná moc filosofie, eh, ale to bych nebyla já) Myslím, že to jsou věci blízké našemu srdci, které nás tady drží. Ať už jsou to třeba maličkosti nebo velké sny a touhy v hloubi naší duše. Jsou to věci, které máme rádi a o něž bychom nechtěly přijít.

Nemá cenu na nic spěchat, na vztahy zvláště. Spěch může jen ublížit. Ale někdy je bolestivé jen čekat. Někdy vám něčí přítomnost schází natolik, že se na to celé snažíte zapomenout, nemyslet. Hlavně pokud zůstala nevyřčená slova. Kéž bychom někdy mohli nahlédnout do mysli druhých. Třeba bychom zjistili, že se mýlíme, že je to jinak, než si myslíme. A když myslíme, vlastně nic nevíme. Jen tušíme. Což je celý ten problém.

"A těším se na další setkání.." a já nevím, zda-li se mám těšit. Těším se, ale zároveň ne. Ze strachu. Zvláštní. Ten rozpor.

Mou nevětší hrůzou je teď tenhle týden. V práci je inventura, tudíž jsem tam přítomna každý den krom dnešku a neděle. A do toho pololetní zkoušení z matičky a test z fyziky. Ve škole je to zlé. Z chemie 3/4, matička o něco lepší, ale počítaje s dnešní pokaženou pololetkou je to pololetní zkoušení mou jedinou záchranou (musím to dát na trojku!). Z chemie jsem zkoušená v pondělí. Teda, říkala jsem si, že problém se čtyřkami bude až ve čtvrťáku. No, snad to vyjde a zvládnu to. Z fyziky mi překvapivě vychází dvojka..prozatím. No, přežít tenhle týden + pondělí a bude to ok.

Mám novou košili. Dárek od neznámého ctitele :-) Ne, to ne..byla to nějaká postarší movitě vypadající paní - ve frontě k pokladně jí zřejmě z peněženky vypadla tisícovka a odešla. Stála jsem za ní a tisícovky si všimla. Nejdříve jsem si myslela, že je moje, ale při pohledu do mé peněženky mi došlo, že ne. Tak jsem to s ní zaplatila. Vtipné. Děkuji mé neznámé mecenášce.

A městské romance? Skomírají, téměř vyhasly. Zbyla jen malá světélka na potemnělé obloze. Pán v šedém kabátě zůstal na ocet a já pravděpodobně také. Jedinou útěchou nechť mi hudba, staří mistři a trocha tvorby.

Čtu teď Svět podle Garpa. Skvělá kniha. Lehce zvrhlá a vtipná.

Pěkný zbytek dne přeji.

*kdo by se divil - ano, tenhle článek tady už byl. Ale nebylo v něm obsaženo to, co jsem původně chtěla říci. Teď už alespoň částečně ano.

Jazzové odpoledne

Sat, 26 Dec 2009 19:10:55 +0100

Ano, to je dnešek. Vstávání ve 13:00, snídaně v 14:15..proč ne?Je to skvělé, konečně se zastavit, odpočinout si, načerpat energii..ah! Už jsem téměř zapomněla, jaké to je mít volno a za ničím nespěchat. Inspirace opět přichází a vrací se mi taková ta jiskra a chuť do života. Tak si tady tak popíjím čaj se svého šnečího hrníčku, sem tam se podívám na chuděru umělého stromečka a za poslechu Amy Winehouse rozjímám. Brzo si asi přinesu bublifuk, ať je ten prožitek dokonalý.

Poslední dny, vlastně týdny, celý prosinec a taktéž i valná část listopadu by se daly popsat jen jediným výstižným slovem - a to spěch. Jen s občasným pozastavením v podobě překrásných odpoledních procházek a výtvarných úterků, které mi dodaly ten trošek energie, abych to zase do příště nějak přežila a měla se na co těšit. Protože když se není na co těšit, není to dobré. Člověk by měl mít vždycky něco, na co se bude moci těšit. Nebo někoho. Ať už je to cokoliv.

Jinak jsem byla téměř nepřetržitě v práci anebo v mučírně (rozumějte-škola). Což o to, v mučírně se dá alespoň spát (číst), jenže v práci bohužel moc nemůžete. No, snažím se to vidět z té lepší stránky - 15. ledna očekávám závratnou částku na kontě :-) A koupím si gramofon!!! Konečně! Možná už i teď, je to jedno. Chtěla jsem opravdu starý, ze starožitnictví, ovšem ceny 3000,- a více + fakt, že to může každou chvíli přestat fungovat, mě přesvědčily, že si raději koupím repliku. (I když říct si, že ten gramofon je třeba z roku 1920 uooh!) Už mám jeden vyhlédnutý. S překrásnou troubou (=ten vršek) s květinovým vzorem. A zřejmě s kulatým podstavcem. Ah..a až si na tom pustím ty Beatles, co tady mám..!! (nebo jestli bude Grace/Wastelands od Peteho?!!) To bych si pak třeba i s nějakým tím gentlemanem zatančila :-)

Vidíte, když už jsem u těch gentlemanů, měla bych zmínit, že na kontě kandidátů na zlomení srdce přibylo další jméno. Asi minulý týden k nám do knihy (=do práce) přišel celkem sympatický mladý pán, 'pán v šedém kabátě', a poté, co byly mým spolupracovníkem odtajněny mé osobní údaje, shodou okolností jeho spolužákem + vtipně dalším odmítnutm chudákem, jsem byla pozvána na kávu. Za normálních okolností bych nejspíše odmítla, ale bylo úterý, silně inspirativní den v náladě "lehce zklamán", tak jsem si řekla: "A proč ne?!"

A tak se stalo, že jednoho úterního večera jsem seděla u jednoho stolu s tím Pánem v šedém kabátě, popíjela latté a říkala si, že do současného "normálu" vskutku nezapadám.

"A jezdíš někam na diskotéky?"

"Nesnáším je."

Nutno říct, že mě dotyčný celkem mile překvapil, zdálo se, že narozdíl od svých politováníhodných vrstevníků má pubertální výlevy již za sebou, ví, co chce, a hovor ani nevázl. A to já nejsem zrovna moc mluvný společník - pokud tedy sympatie nejsou veliké. Kdybych byla jedna z těch smutných slečen, vychloubala bych se, že Pán v šedém kabátě je model, ale pro mě to nemá vůbec žádný význam.

A tak jsem po hodině a půl odešla, na pozvání do kina odvětila, že do Vánoc nemám čas (což ostatně byla pravda) a že ty lístky, co má zadarmo, může někomu dát jako předčasný dárek. Bylo to vtipné. A jeho naděje? Je mi líto, mladý pane, potkat vás dříve, tak snad i ano, ale teď už je pozdě.

U getlemanů bych mohla ještě chvíli zůstat, myslím, že o tomhle jsem vlastně vůbec nemluvila. A že je to už vážně dlouho, co se mi tahle "historka" stala. Bylo léto (to zavání tak trochu dívčím románkem :-)) a mně se rozbila kytara. Tak jsem vyrazila do našeho hlavního města, buranskému prodavači předala kytaru, a protože bylo ještě dost času, vyrazila jsem do centra. Asi po hodině mi přišla zpráva ve znění "Pěkný den, krásko. Jak se vede?". Odpověděla jsem, že dotyčného neznám, a měla na chvíli klid. Leč takhle to neskončilo. Dotyčný se tak lehce odbýt nedal a nakonec se ukázalo, že se jedná přímo o vedoucího prodejen kytary.cz, pana Dana z hudebnin, fotografa a multiinstrumentalistu. Ale to jsem zjistila taky až později. Slíbil mi, že tu opravu mé kytary nějak urychlí a tak se i stalo. Ovšem jen tak napůl. Přijela jsem do kytar.cz, řekla si o svou kytaru a po počátečním zmatku mi byla přinešena. Jenže neopravená. Jak se dalo čekat, po chvilce přišel Pan Dan. A to bylo teprve vtipné. Omlouval se mi, samozřejmě že to co nejrychleji opraví etc...no a já, protože jsem pospíchala, řekla pouhé: "Um..můžu už jít? Pospíchám."

Dále to již nebudu rozvádět, pozvání na kávu od Pana Dana jsem zatím pokaždé odmítla, navíc je mnohonásobně starší, ale na druhou stranu se s ním opravdu dobře povídá, tak s ním třeba ještě někdy na tu kávu půjdu. A je to producent, tudíž až budu chtít nahrát své první demo, mám to zajištěné :-) Bohužel však - zřejmě další zlomené srdce. Opravdu nevím, co dělám. Nic. Nemohu za to. Musím se tomu smát.

Přednedávnem jsem si nechala vůbec poprvé vytisknout nějaké své fotky, pět jich bylo tuším, a musím říct, že mě kvality zdejší fotosběrny příliš nepotěšily. Přijde mi, že jsou některé snímky takové zrnité. A přitom neměly být proč. Přesto jsem ve finále byla celkem spokojena a jednu fotografii dokonce věnovala jako vánoční dárek. Bylo to zvláštní, dávat někomu něco, co je opravdu vyloženě od vás samých. Zvláštní. Člověk neví, jak na to ten druhý bude reagovat. Samozřejmě že to nevíte, i když dávate 'normální' dárek, ale tohle je ještě jiné. Nikdy předtím jsem nikomu žádný svůj výtvor nevěnovala. Zajímalo by mě, jak na to ten druhý reagoval. Zatím to nevím.

A dostávám se k dárkům, tedy i k Vánocům. Nebudu to rozebírat, jen bych řekla, že letošní Vánoce pro mě snad ani Vánocemi tak nejsou. Obecně na Vánoce nemám moc dobré vzpomínky, tudíž je tolik neprožívám, ovšem tenhle rok se to "kouzlo Vánoc", ta atmosféra, úplně ubila. Právě tím hrozným spěchem a shonem. No, jsem hlavně ráda za to volno. Pod stromečkem mě nejvíce potěšil asi mangovo-pomerančový džus od mého spolužáka. Už jsem ho chtěla zatratit, poslední dobou by se jeho chování nedalo označit za zrovna nejmilejší (pokud si to tady přečte, je mi to jedno, jen ať to ví), a když mi 22. ve škole ani nepopřál, měl to spočítané. O to víc mě pak ten dárek překvapil a mile potěšil. Opravdu velmi příjemné překvapení. Naopak jsem definitivně skoncovala s dvěma lidmi, kteří ani nebyli té slušnosti odpovědět mi na přání. Jeden tedy ano, jenže takovým způsobem, že by bylo lepší, kdyby to byl raději nepsal. Dříve jsem je měla oba vážně ráda, ale pak jsme se nějak přestali vídat, možná to byla z části má vina, nýbrž myslím, že ne až tak velká, já jsem totiž chtěla. Nevím. Na jednu stranu mě to mrzí, na druhou proč se zbytečně zatěžovat lidmi, kteří mi za to nestojí. Tak.

Myslím, že jedním z těch nejkrásnějších pocitů vůbec je pocit, že vás má někdo skutečně rád. Člověk to nedokáže předstírat. Stačí jen jediný pohled, úsměv, který prozáří celou vaši duši v jednom deštivém zimním odpoledni. Naplní vaše srdce něhou, okouzlí vás tou zvláštní tajemnou jiskrou a vy, i kdybyste sebevíc chtěli, už nemůžete zpátky. Jste dokonale ztraceni v čase. A svět je jiný. Jiný než býval. Je těžké přenést tyhle pocity na papír, ale lépe to zatím nedokážu. Je tak krásné mít někoho, koho uvidíte vždycky rádi. A on i vás. Vlastně čím dál tím víc zjišťuji, jak je láska v životě důležitá. Myslím všeobecně. Když ji člověk má, všechno se zdá být o něco snažší a jednodušší. V dnešním světě je ale ta skutečná a nesobecká láska hrozně vzácná. Právě proto, že je tak silná a křehká zároveň. Lidé ji příliš zneužívají, pro spoustu z nich, pro spoustu z nás možná bych měla, je to vážně jenom to slovo. A to je smutné. A také, jak řekla jedna spanilomyslná slečna: "Někoho takového můžeš potkat jen jednou za život."

Minulá neděle, kdy jsem se tedy pěkně nachladila, pro mě byla jedním z těch dnů, na které budete ještě dlouho a rádi vzpomínat. Plná takové té hezké příjemné atmosféry, cukroví, pod nohama křupajícího sněhu a hlavně pocitu, že člověk na tom světě není přeci jen sám. Krásné. Krásné být s někým, s kým nemusíte ani mluvit a je vám dobře. Úsměvné, když se loučíte a víte, že už musíte jít, ale ani jeden z vás nechce. A tak tam jen stojíte. A smějete se sami sobě.

"Protože mi na tobě záleží víc než na ostatních," bylo mi řečeno. Nevěděla jsem, co říct.

A plány na prázdniny? Žádné. Nemám ráda pláování. Mám tu spoustu pěkných a zajímavých knih, tak se do nich asi pustím, možná něco stvořím, zahraju si. Dlouho jsem nehrála. Myslím, že hudba, ačkoliv ji mám stále moc ráda, je u mě teď až na druhém místě. Připadám si tak trochu jako Giorgione, benátský malíř hrající na loutnu. Avšak jen tak trochu, ani v jednom mu samozřejmě nesahám ani po kotníky.

Tak mě ještě napadá, naposledy na kreslení mi bylo řečeno, že bych to mohla zkusit na ilustraci. Jenže do Plzně. Prý tam berou každého druhého. Kdo ví? Nechci do Plzně, ale chtěla bych tvořit, mít kreativní školu. To dějiny umění nejsou. I když je to ohromně zajímavé. A můj "talent"..to mi připomíná, že pana malíře jsem už dlouho neviděla.

Zamýšlení nad uplynulým rokem až asi příště.

To by bylo vše.

(skvělá to píseň.)

Byla bych dobrý gentleman.

Fri, 27 Nov 2009 21:50:12 +0100

Údajně.

A potom si stoupla docela tak blízko. Podívala se na něj a odhrnula mu pramínek vlasů z tváře. V zelené louce ozářené pozdními paprsky slunce byl smutek. Bolest. A strach. A ještě něco..něco, co nedokázal přečíst. Byla to..láska?

Zase mám nějak chuť literárně tvořit. Od doby, kdy se tak stávalo naposledy je to již slušná řádka měsíců, možná když tak přemýšlím..už dva roky? Ano, v dobách kdy jsem definitivně opustila vody fantasy. Teď se to vrací. A je to tím, že mé současné a nedávné prožitky jsou, nutno říci, silně inspirativní a nutí když ne k přímo uměleckému ztvárnění, tak alespoň k pokusu o něj. Třeba taková více-méně autobiografická novela..hm, proč ne? :-) Nejlépe se píše o věcech, které jste zažily přímo sami. Jde to pak tak hezky od ruky. Škoda, že není tolik času.

Poslední týden zjišťuji, že jsem asi málo tolerantní. Myslím vůči lidem. Spostu lidí vlastně zavrhnu jen kvůli tomu, že nejsou úplně takoví, jací bych chtěla, aby alespoň trochu byli. Což je špatně. Každý jsme nějaký, každý máme něco. Jeden je chytrý, ale chová se jako naprostý buran, druhý zase dostane v podstatě vše, co chce, ovšem dokáže mluvit o věcech tak neskutečně dlouho, že už jen tomu prostému faktu se musíte smát. Oni nejsou špatní, jsou to stále ti, které jste znali, jen se zkrátka posunuli zase někam dál, vyrostli. Víte, tuhle středu mě velmi mile překvapily dvě, no, vlastně tři, slečny od nás ze třídy. Jeli jsme se školou na exkurzi do cukrovaru, (což byla dost otrava aspoň jsme nešli do mučírny), a po skončení té překrásné přednášky o oděru cukrové řepy jsme si zašli do zdejší restaurace na jídlo. Během celého posezení se hovor točil hlavně kolem knih, nekonečného tématu, zvlášť Paulo Coelho a historky o tom, jak jedna ze slečen líčila děj Jedenácti minut jakési postarší paní v přítomnosti malého dítěte (Jedenáct minut je kniha začínající slovy: "byla jednou jedna prostitutka." a celé se to pak točí v tomto duchu - ale je to skvělá kniha) a tak dále, zvlášť my dvě, co více čteme, jsme se tomu musely hrozně smát. Téma se potom stočilo na vysoce pravděpodobný odjezd jedné ze slečen do USA, kam by se měla vydat na celý příští školní rok. A v tu chvíli mi došlo, že vlastně ona není tak špatná. Jen se vydala jiným směrem než já. Jako každý. Přišla jsem na to, že pokud by skutečně odjela, to její neustálé povídání, zážitky, nad nimiž často rozum zůstává stát, a jiné věci k ní příslušící, by mi chyběly. Myslím, že ani tak nezáleží na tom, jestli vaši přátelé, kamarádi mají stejné pohledy na věci jako vy. Je to hlavně o vzájemné toleranci a respektu. O tom, abyste si z každého snažili vzít "to dobré". Vždyť i jim na vás určitě musí něco vadit. Skutečně málokdy narazíte na někoho, s kým budete mít společné téma téměř úplně ve všem. Bylo to moc pěkné odpoledne. Tak překvapivě pěkné a příjemné.

Nedávno jsem si pročítala starší články, co jsem sem napsala. A musím říct, že jsem byla celkem zděšena. Ale na druhou stranu jsem ráda, že už to tak není. Že se věci mají jinak. Že jsem se změnila. Z celé ty poslední tři roky, kdy jsem tak nějak "hledala sama sebe", se konečně cítím sama sebou. Víc než kdy dřív. Vím, že jsem na správné cestě. Teď jen neztratit směr. Mrzí mě, že znám málo lidí, se kterými bych mohla sdílet svoje pohnutky, ale věřím, že se to změní. Ne hned, snad časem. Musím se naučit nebát se lidí. Potom to půjde.

Vychází mi čtyřka z chemie. Poprvé čtyřka vůbec! Štěstí, že mamka nešla na třídní schůzky, jinak by to byl průšvih. Samozřejmě ji nechci, snad to vylepším. Musím. Jinak to taky není žádná sláva, ale jde to. Na to, že skoro nic nedělám. Je to už takový pocit jisté odevzdanosti to chození do školy. Naše třídní si mě dokonce zavalala do kabinetu a pokárala mě za to, že bych si neměla o hodinách číst. Hehe. Dle učitelských novin jsem si už vybrala jednu školu, kam bych to mohla zkusit. Na FF UK - dějiny umění. Vážně by mě to bavilo. Na uplatnění ohled moc neberu. Stejně v budoucnosti lidé nedělají to, co vystudovali. Většinou. Tudíž si to chce užít to zábavné aspoň v té škole. Mhmm. Nevím, jestli to zkusit na tu fotografii. No, můžu. Nic za to nedám.

Všechno je teď hrozně rychlé. Ani nemám čas pořádně hrát. Kde jsou všechna ta odpoledne strávená za zvuku kytary? Chybí mi. Ale není čas. Každý den mám něco. Kromě pondělí a některého z víkendových dní, kdy obvykle doháním to, co obvykle nestíhám. Co se týče práce, není to tak zlé. Myslím, že konečně zjistili, že nejsem tak strašlivá. Vše probíhá víceméně bez problémů. Jenže trčet tam celý den..jako například zítra, je hrozné. Ale život mi zpříjemňují malé-hezké maličkosti. Náhodná setkání. I nenáhodná setkání. U srdce hřející rozhovory. Úsměvy. A také děkuji slečně A. za zajímavé debaty i podporu :-)

Je tak krásné vidět, že o vás někdo stojí. Děkuji vám. I když si to tady stejně nepřečtete.

"Já to nechápu. Že se stal nějaký zázrak a já potkala tebe."

Svět se zdál být o něco světlejším. Hvězdy na obloze zmizely, ale měsíc, jako by snad zahanben počínáním svých společnic, zazářil ještě silněji. Nebála se. Věděla, že některý den je zase spatří.

..možná už dnes?

Měli by se stydět ti dnešní mladí muži.

Chtěla bych chodit po městě zavěšená do rámě a s pocitem té příjemné blízkosti sledovat šedomodou zeleň soumraku.

Zdá se, že gentlemani vymřeli.

..guess I'm outta time.

The Dreams We Have As Children

Mon, 23 Nov 2009 22:20:10 +0100

Tak. Původně jsem zamýšlela napsat něco úplně jiného, ale nejsem v takovém rozpoložení, abych to dokázala vystihnout správně. Proto - toto :-)

The Dreams We Have As Children je album, které vyšlo jako přílha britských The Times a je to záznam z koncertu Noela Gallaghera v londýnské Royal Albert Hall 27.3. 2007. Taky nevím, proč to vyšlo až tento rok, ale alespoň že to vyšlo vůbec. Protože tohle album je..nepopsatelně jemné, melancholické, nádherné na poslech a každá píseň ve vás zanechá něco zvláštního, takový příjemný až něžný pocit. Všechny písničky jsou známé (=tedy známé pro Oasis příznivce), nic nového, ale to, že je to vystoupení akustické, z nich dělá něco docela jiného. Všechno je odehráno v takovém mlžném oparu melancholie, do nějž odněkud z nebeských výšin proniká hlas Noela Gallaghera. Nádhera. I celkově na něj mám moc, opravdu moc příjemné vzpomínky. Vybavuje se mi večerní cesta vlakem po jednom překrásném letním dni.

Jen krátce a stručněji.

(It's Good) To Be Free

"little things they make me so happy.."

Melancholická jízda začíná. Tohle není písnička, u které si hned napoprvé řeknete, že je skvělá. Spíše ji oceníte až po čase. Až k vám dolehnou ta slova. A až se při jednom z podzimních dní budete dívat z okna a vzpomínat. V originále je svižnější a zpívá ji Liam. Noel z ní udělal něco jiného. Možná ještě lepšího.

Talk Tonight

"I wanna talk tonight bout how you saved my life"

Noel tuhle písničku napsal údajně poté, co se na koncertním turné po Americe pohádal s Liamem, odletěl kamsi do New Yorku a tam, někde v baru, potkal nějakou slečnu, se kterou následně strávil celý zbytek dne. Aniž by znal její jméno. A tohle by měl být jeho poděkování pro ni, že mu.. zachránila život. Nemá smysl psát sem, jak je skvělá. Je překrásná a ti, co ji znají, to musí moc dobře vědět. Těžko uvěřit, že to je B-side.

Fade Away

"while we're living the dreams we have as children fade away, away, away.."

Část textu Fade Away dal název celému albu. V originále je to rychlá písnička, celkem dost a já osobně ji mám mnohem radši pomalejší. I když Liamův vokál v originále má své kouzlo :-)

Je příjemná, moc pěkná na poslech a i pravdivá, co se textu týče. Existuje i verze "Warchild Version", kde naopak tedy zpívá Noel a Liam s Kate Moss zpívají backing vocals. Na tamburínku údajně hraje Lisa Moorish, tehdejší Liamova přítelkyně (a mamka jeho syna Jamese) a také mamka syna Peta Dohertyho (to jen tak pro zajímavost) a nakytaru pak doprovází Johnny Depp.

Další b-side.

Cast No Shadow

"..as he faced the sun he cast no shadow."

Cast No Shadow. No tak..to je další veledílo tohoto hudebního génia. Přitom je to tak jednoduchá písnička se čtyřmi akordy (jestli teď dobře počítám). Teď ji mám možná i raději v Noelově podání. Jeho vysoké "priiiiiide"...aaach! doufám, že ji někdy uslyším naživo. Až Noel vydá tu sólovku :-)

Half The World Away

"no I don't feel down.."

Tuhle písničku mám snad čím dál tím raději. Můžete ji slyšet tisícrát (i vícekrát!) a nikdy vás neomrzí. Označila bych ji jako takovou "do nepohody", bezstarostnou, úsměv na rtech vyvolávající, i přes to, že ne všechno je dobré. NÁDHERA!! Spolu s Listen Up nejlepší píseň z tohoto záznamu. Moc mě mrzí, že jsem ji neslyšela naživo. To by bylo!

Noel ji napsal pro jakýsi britský sitcom jako znělku, ale bohužel si nevzpomínám pro který.

Zase je to b-side. Nepochopitelně.

The Importance of Being Idle

"..but I don't mind.."

Píseň pro lenochy jako stvořená. Nejdřív jsem ji neměla zas tak úplně ráda, ale po vícekrátém poslechu jsem musela usoudit, že je vážně skvělá. A klip jakbysmet. Vlastně asi nejlepší Oasis klip. Je prostě taková hrozně bezstarostná, ať si ostatní dělají, co chtějí, ale vy zkrátka nikam spěchat nebudete a nikdo vás do ničeho nedonutí. Woah!If you give me a minute, a man's got a limitI, can't get a life if my life's not in it!

The Butterfly Collector

V tomhle okamžiku si Noel na pódium pozve Paula Wellera, svého kamaráda a britského hudebníka a společně zazpívají právě tuhle píseň. Není špatná, ale oproti Noelovi..

All You Need Is Love

"all you need is love, love, yeah love is all you need"

Beatles. Velký vzor pro Oasis. Není to špatná verze. Ale ta z jakési charitativní akce, kde spolu s Noelem zpívá např. Kelly Jones (ze Stereophonics) nebo Kate Moss je mnohem lepší.

Don't Go Away

"yes I need more time just to make things right"

Už jen ten začátek a přeběhne vám mráz po zádech. aaach!

Noel ji napsal pro svou mamku, když umírala na rakovinu. Naštěstí se z toho vzpamatovala a uzdravila se. Verš "there's not a lot to say" údajně připojil Bonehead, tehdejší kytarista Oasis, jehož mamka v průběhu nahrávání alba Be Here Now (ze kterého DGA je) zemřela. Tak tuhle písničku nakonec Noel věnoval jí. I celé Be Here Now.

Je to úžasná písnička.

Listen Up

"but I'm sailing down my river alone.."

Nejkrásnější píseň alba. Asi je to tím, že akustická je vlastně úplně jiná než v originále. Ta jednoduchá vybrnkávka si vás hned získá a když se přidají ty housle s tamburínou, naprosto vás okouzlí a pohltí. A ano - taky je to b-side. Už věříte, že Oasis mají nejlepší B-side na světě?

Sad Song

"and we cheat and we lie, nobody sad it's wrong so we don't ask why"

Má moc pěkný text tahle smutná písnička. V originále je taková..potom možná až moc dlouhá. V téhle živé verzi to už takové není, má to takový větší náboj, je lepší. Pěkná na poslech. A na zamyšlení.

Wonderwall

"..because maybe you're gonna be the one that saved me?"

Má smysl psát něco k tomuhle..já ani nevím, jak ji pojmenovat. Zázraku?

Noel v sedmi epochách rocku prohlásil, že nechápe, proč měla (a má) takový úspěch. Zajímavé.

Tahle verze je ale jiná. Taková..hm..asi víc melancholická, pomalejší, podobně ji nazpívala třeba Cat Power nebo Ryan Adams, jestli je znáte. radši mám ale tu "liamovu" verzi.

Slide Away

"..let me be the one that shines with you"

Je také tak krásně melancholická, možná až moc protahovaná a někdo by mohl říct i ke konci utahaná..ale není. Je jenom víc procítěná. aaa..je úžasná. V originále ji mám možná raději. Ale obě verze mají co do sebe. Každá vám dá něco trochu jiného.

There Is A Light That Never Goes Out

"take me out tonight, take me anywhere I don't care"

Cover od The Smiths..a je lepší než originál! Na začátku se mi zdála moc utahaná, ovšem..ne, není. Chce to jen jí přijít na chuť. Je tak krásně melancholická.

No a potom následují Don't Look Back In Anger a Married With Children. DLBIA úžasná a slzy vyvolávající jako obvykle a Married With Children jako skvělé a trefné zakončení s veršem "goodbye I'm going home".

Ještě jednou řeknu: NOEL GALLAGHER JE HUDEBNÍ GÉNIUS. TOTO ALBUM NENECHÁ NIKOHO NA POCHYBÁCH. Vřele doporučuji.

NÁDHERA!!

10/10

Co tě to zas po ránu napadá..

Sat, 07 Nov 2009 14:18:18 +0100

"Ty můžeš malovat jenom jako Edita a já jenom jako Stáňa Králová."

3.11.

"..za zrcadlem nezkoušej si lhát." znělo krátce po sedmé ranní z rádia, když jsme z našeho překrásného města vyjížděli směr 'Nový Bor', kde se měla konat má závěrečná zkouška autoškoly. Nervy již pilně pracovaly, ale ve srovnání s jejich pozdějšími projevy to byl pouze jakýsi mikrospánek, ve kterém se teprve pečlivě připravovaly na pozdější útok. Při výstupu z auta se mi lehce podlamovala kolena, závrať se kupodivu nedostavila. Ustála jsem to.

Následovalo čekání v řadě vězení připomínajících židlí, načež po dobré hodince nám byl umožněn vstup to mučící komory číslo 1 - místnosti s počítači, kde se psaly testy z předpisů. Nervy se probraly, daly se do práce a mně začala být řádná zima na ruce. Jedna. Dva. Tři. Hodně štěstí.

Prospěl jste s počtem 44 bodů z 50.

Tak tak. Ale přeci. První část za mnou. Ta nejhorší teprve čeká. Ano, poprava. Smutné.

Nervy pracují na 75 procent.

Cesta do přízemí budovy, odkud na zkoušku z jízd nastupuje první mučedník. Čekáme dlouho. Po půl hodině přichází a kroutí hlavou. Tato scéna se opakuje ještě dvakrát. Na řadu přicházím já. Jako poslední. Naděje na úspěch? Zcela téměř nemožné. Naděje na neúspěch? Zcela téměř možné. Nervy se seskupují do útočné formace a s bojovým pokřikem zahajují útok..

Nebudu to dále rozvádět. Jen dodám, že to bylo naprosto příšerné. Čekat tam nejdříve celou tu dobu a sledovat, jak postupně všechny lidi před vámi vyhazuje. A ta jízda! Jak byl ten komisař nepříjemný. Hrůza! Ty jeho věčné rýpavé poznámky na to, že musím prostě vybrat všechny kanály na silnici, mimo obec jedu málo (jela jsem 70) a že jestli se bojím, tak za ten volant nemám lézt..no, řeknu vám..naprosto šílené a příšerné a..HRŮZA! Doteď to nějak nechápu. Při údržbě se mě zeptal na katalyzátor a na spojku, a ačkoli jsem zrovna tyhle otázky celkem uměla, po té jízdě, kdy mi po zastavení sdělil: "Byla to hrůza..ale uspěla jste.", mi úplně všechno vypadlo z hlavy. No, štěstí. že jsem si vzpomněla alespoň na něco a nechtěl to podrobně. Protože já vážně nevím, jak nějaký katalyzátor vypadá. Vy ano? :-)

"Svému srdci nikdo neunikne.

Proto je lepší poslouchat, co říká, aby nedošlo k ráně, kterou nečekáš."

Prázdniny proběhly víceméně v duchu autoškoly a potom následnému odporu vidět cokoliv souvisejícího údržbou vozidla. Takže nepříliš skvělé, ale tak aspoň jsem se vyspala. Snad jen mou jedinou záchranou v tomto autoškolovém kolotoči bylo sobotní promrzlé, procházkou strávené odpoledne. Místy tak hezky přátelské a kamarádské. Pěkný pocit. Víc než to.

A v nejbližší době se již konečně uskuteční focení s modelem! Těším se. Doufám, že se to počasí trochu umoudří. Někteří lidé jsou tak zajímaví. Skrývají v sobě takovou zvláštní tajemnou jiskru. Které si na první pohled třeba ani nevšimnete. Ale postupem času si všímáte. Čím dál víc. A potom najednou zjistíte, že si už budete všímat stále. A pokaždé vás okouzlí něco jiného. Nového. Zajímavého. Krásného.

Chtěla bych si půjčit dědův starý poloautomat a nafotit něco na černobílý film. A potom si to nechat vyvolat. Přijde mi to hrozně zajímavé. A takové..zase jiné. O to větší pak bude radost z těch snímků. Pokud se povedou. Ještě lepší by bylo samozřejmě si ty fotky vyvolat úplně sám v komoře, ale tak daleko zatím nejsem. Ani nemám tu možnost. Třeba někdy v budoucnu. Ráda bych.

Tenhle článek začínám psát asi už napotřetí. Pokaždé mi něco znemožní to dopsat. Tohle je zvláštní období. Připadá mi, jako by ode mě téměř všichni lidé utíkali, vzdalovali se. Jim to tak nepřijde. Mně ano. Zkrátka asi jen přišlo další období a čas, který nám byl určen, abychom spolu byli šťastni, vypršel. U někoho mě to ani nemrzí, ale u někoho přeci jen trochu ano. Dříve tak hezké chvíle se změnily ve víceméně školní nutnost a z těch pocitů zbyl je nepatrný kousek s lehce ostrými hroty. Opravdu nemám ráda, snad i nesnáším egoistické chlapy. Smutné, že jich je většina. A pak vás mile překvapí slečna, která se s vámi, ač se zase tolik neznáte, dá ve frontě na oběd do řeči a opravdu se o vás zajímá. Byť jen na pár chvil.

"Proč tedy mám svému srdci naslouchat?"

"Protože se ti nikdy nepodaří je umlčet.A i kdybys dělal, že neposloucháš, co ti říká, bude ti

v prsou ustavičně opakovat, co si myslí o životě a o světě.

Všechno je teď takové rychlé. Čas plyne a skoro nic s sebou nepřináší. Jak krásné oproti tomu byly prázdniny.Kdy jsem se paradoxně těšila na to, až bude podzim :-) A on je a já jsem si ho vlastně ještě pořádně neužila. Je moc velká zima. No ano, léto. Myslím, že to byly hezké prázdniny. Zvlášť pak ten srpen. Člověk chodil spát kdy chtěl, obvykle v pozdějších ranních hodinách, neboť noci trávil při měkkém světle lampičky a četbě, a samozřejmě i vstával kdy chtěl, obvykle kolem oběda, a zůstával klidně celý den v pyžamu (ano!), protože neměl vůbec žádné povinnosti. Součástí každodenního života se teď naplno staly všechny ty skutečně zajímavé věci jako hudba a umění (a ty hnusy, jež do nás hustili přesrok v mučírně, zůstaly někde dávno zapomenuty.) Nemuseli jste si na ně hledat čas. Teď tu byl čas jenom pro ně. Dny jste trávili s kytarou v ruce, nedbali na sousedy, že na vás v jedenáct večer nadávají, a ve vduchu bylo tolik inspirace, že člověk někdy ani nevěděl, co dřív. A pokud jste náhodou nehráli nebo nečetli, odpoledne jste po boku toho nejskvělejšího člověka, kterého znáte, procházeli ulicemi vašeho ošlivého města a vedli příjemné debaty s taktéž příjemným pocitem, že je ten druhý s vámi rád. A všechna ta odpoledne byla svým způsobem tak jedinečná, pokaždé jiná a něčím zajímavá. A téměř pokaždé jste večer usínali s úsměvem na rtech. Každý den za něco stál. Všude byla cítit taková svoboda a nenucenost. A jistým způsobem i láska k tomu všemu, co děláte. Překrásné. A hlavně jsem měla pocit, že k něčemu směřuji, že to co dělám, má nějaký smysl. Teď jako by všechno tohle nějak pohlaslo, scvrklo se do malého světýlka někde tam v dáli a zbyla jen naděje, že se to možná zase někdy vrátí. Ale takový je život, nic netrvá zdaleka věčně. Což znamená, že i tohle období jednou pomine.

A teď už k citaci paní malířky "Ty můžeš malovat jenom jako Edita a já jenom jako Stáňa Králová." Bylo to řečeno tak hezky spontálně a ještě když pak dodala: "A nezáleží na tom, jestli se to někomu líbí nebo ne." Tohle není jenom o umění, to samé je i v životě. Důležitý je váš pocit. Když cítíte, že je to správné. A nemá cenu se nechávat znepokojovat tím, pokud to ostatní nevezmou. To jste zkrátka vy. Buď vás přijmou nebo ne. To je celé. Můžeme být je tím, kým jsme. Ne jiní. Škoda, že to spousta lidí nechápe. Nedávno jsem se dala do čtení Alchymisty od Paula Coelha a musím říct, že je to opravdu skvělá kniha. Jsem tedy zatím asi tak v půlce, ale..tolik pravdivých věcí. Je to chytrý pán.

"Nějak se mi nechce domů."

"Tak nechoď.."

Asi před dvěma týdny (hm, ono je to možná i déle) jsem byla pozvána do kina, respektive do kinokavárny (protože to naše obrovské multikino je vskutnu nepěkně obří) na Coco Chanel. Sama bych na něj asi nešla, myslela jsem, že si opět zahraji na piráta a stánu ho z internetu, avšak když se naskytla příležitost..proč ne :-) Byl to zvláštní večer se zvláštními pocity. A ne kvůli filmu, ten byl takový příjemný, nic převratného, ale příjemné..spíše..ukazují oči sílu duše?

Včera jsem byla poprvé v práci. A nějak mi to vůbec nepřišlo. Že bych tam byla po tak dlouhé době. Všechno stále stejné. Času bude málo a o to víc si ho budu vážit. Potěšilo mě, že když jsem odjížděla, hráli "Last Request" od Paola Nutiniho. Nečekala bych to. Sice takovou tu albovou verzi, co m¨nemám tolik ráda, ale stejně. Vůbec si mě teď nějak získal. These Streets, Rewind, Loving You, Jenny Don't Be Hasty. A večer dávali závěrečný díl Sedmi epoch rocku. O britpopu. O Oasis. O Petovi. Jiných. O Oasis. A mluvil tam Noel! Jen, úplně mi to asi nedalo to, co jsem čekala. Líbilo se mi však, že nějaký z těch komentátorů, který mluvil o současých britských kapelách, řekl: "S Coldplay někde dole." Hehe.

Škola je teď vskutku zajímavá. Až mamka uvidí tu čtyřku z chemie ve čtvrtletí..hm..samozřejmě ji nechci. Budu se muset nechat vyzkoušet. Ty písemky se seběhly tak blbě dohromady a já se prostě musela víc učit na tu biologii. Uuh.

To by bylo asi všechno.

jen tak pod okraj. Nedávno jsem shlédla jedno vystoupení Peteho Dohertyho, kde najednou z ničeho nic v půli písničky začal hrát Hello od Oasis. A celý ten dav fanoušků to začal zpívat s ním! Přitom Hello není ani zase tak známá, nikdy nevyšla jako samostaný singl. Prostě úžasné. Od té doby mi pořád v hlavě zní "Hello hello it's good to be back good to be back, hello hello it's good to be back good to be back"

jo, my romantici..

Sun, 18 Oct 2009 01:19:35 +0200

..to údajně moc prožíváme."

Asi s tím měl pravdu ten můj kamarád, prožíváme.

Jsme to citlivky; do toho trocha smutku, déšť a melancholie je na světě.

Ano, a právě v tomhle duchu se nesou tyhle podzimní nepodzimní dny s rukama v kapsách a hlavou plnou myšlenek o věcech, které trápí vaši duši a vy nejste sto je nikdy vyslovit. Nebo alespoň si to myslíte.

(dnes útržkovitě)

O škole snad i škoda mluvit, vyčerpávající jen tam sedět a dělat, že dáváte pozor. Pár jedniček, pár čtyřek. Ono se to tak nějak střídá. Ve třetím ročníku my na těch známkách nějak přestává záležet. Předměty největší hrůzy: fyzika, matička, chemie (= the terrible three), němčinka, biologie (známky 3,4,4,..mhm) Jediným pozitivem je vzrůstající počet knih přečtených pod lavicí. Poslední z nich Krysař a Jonathan Livingston Racek..obě mohu doporučit. Zvlášť Racek je zajímavý. Je to o tom, abyste i přesto všechno, že jste jiní než ostatní, zůstali sami sebou..aneb jak řekl Kurt: "Lepší být nenáviděn pro to, co jsem, než být milován pro to, co nejsem." Teď mě čeká Alchymista a Oliver Twist.

"Ať už chceš nebo ne, ona se v životě bude živit buď uměním, hudbou nebo psaním."

To prosím zase řekla mamce minulý víkend jedna paní (sousedka mamčiny kamarádky), která mě viděla poprvé v životě. Je to designérka aut. No, nestačila jsem se opět divit. Tak jasně, že vás to vždycky potěší, ale nějak mi přijde, že mě ti lidé okolo až příliš přeceňují. Mít jen trochu talentu nestačí. (i když si slov pana malíře velmi vážím). No, za rok touhle dobou to bude horší. Nechci se tím už zabývat. Prozatím (!).

Myslím, že už chápu smysl Cast No Shadow (pro neznalé - píseň od Oasis - pokud někdo nezná ani je, nu, raději nemluvit..). Ale nepochopila bych ji, nebýt jedné události, která mi tak trochu ukázala jiný směr..Je to o hlubokém, silném citu, který k někomu chováte, ale teď si nějak nejste jistí, zda-li to ten druhý cítí alespoň trochu stejně. Nevíte, co s tím dělat, neustále nad tím přemýšlíte, lámete si hlavu, jestli to máte říct, ale tím to vlastně můžete taky úplně všechno zkazit..("here's a thought for every man who tries to understand what's in his hands.."). Ten někdo pro vás opravdu moc znamená a vy jste mu to chtěli už tolikrát říct, jenže nikdy jste nenašli odvahu. A dělali jste věci, které byste pro nikoho jiného neudělali. (" bout with all the weight of all the words he tried to say..")..ovšem teď vám zkrátka přijde, že to tak překrásné, jak jste mysleli, asi není, že vy pro toho druhého zřejmě úplně tolik neznamenáte, někdy ho třeba i okrádáte o čas a on s vámi prostě nemá potřebu být tak často. Potom přichází refrén (původní znění): you can take my soul, don't take my pride. můžeš my vzít moji duši, neber mi mou hrdost..vaše duše, ať už jste chtěli či ne, je z velké části u té osoby, je to ten cit, ty pocity, které jste se báli vyslovit..ale přes to všechno vám zbyla ještě nějaká hrdost. A vy se nikomu vnucovat nebudete. I navzdory tomu citu. V originále je pak refrén změněn na "as they took his soul, they stole his pride." To to Noel pak asi už vzdal.

Dodnes jsem pořádně nevěděla, jak hrozné je vidět plakat někoho, kdo pro vás znamená téměř celý svět. Zvlášť když pláče kvůli vám. Tolik, tolik smutku v tom pohledu..tolik. Všimli jste si někdy, jak jsou zajímavé oči? Někde tam, za nimi, je skryta cesta někam až na dno naší duše. Dokážou říct všechno..desítky nevyřčených slov..všechno. jen v nich musíte umět číst. A někdy se nečte lehko, to mi věřte..pak zbývá jen ta naděje.

Všechno je o našich předsudcích, klamných přestavách, strachu..kdybychom je něměli, bylo by to všechno zřejmě mnohem lehčí..alespoň v určitém směru. Vztahy jsou moc složité, moc.

3. listopadu jdu k závěřečkám. Myslím autoškolu. Snad to zvládnu, doufejme. A ano, od listopadu se ze mě opět stává pracující. Jdu znovu do knihy, kde jsem byla již předtím. Bude to docela náročné zvládnout to..se školou, angličtinou, kreslením..no, hlavně s tou školou. To znamená že budou ještě horší známky než obvykle..jo, ať žije lajdáctví.

Objednala jsem si tričko The Kooks. Už se na něj vážně těším. Jenom je v L..jako poslední. A prosím, já mám veliskost S, sem tam i XS...no, ale třeba to nebude vypadat tak zle..ne, určitě ne, stejně, tak či tak na mě budou kolemjdoucí koukat často jako na zjevení, takže proč ne. Je mi to jedno :-)

Co se týče obrázku, je to taková vzpomínka na prázdniny, kdy jsem se rozhodla, že zkusím udělat něco s tou nekulturou v našem skvělém městě. Ten projekt se jmenoval "Ať žije umění a život" (podle jednoho nápisu u Kauflandu) a byly to právě takovéhle menší kartonové, hm, jak to nazvat,..kartony :-) a vždycky tam byla nějaká takováhle myšlenka a autor. Moc jsem jich nepověsila, lidi to často strhali a zkrátka..to mi vzalo tak nějak tu motivaci pokračovat dál. Prostě u nás je to tady ztracená vrstva, bohužel.

Tak. A to je vše. Ne moc optimistické, ale tak to teď je. Ovšem stále se mám na co těšit. A to je důležité.

Umělcem se človek nestane hned.

Fri, 02 Oct 2009 13:25:05 +0200

"Umělcem se člověk nestane hned. Na to musí mít talent..

..a ty ho máš," bylo mi řečeno minulý týden na kreslení panem malířem. Poté mě pochválil, dodal, že mám dobré oko a pohladil mě po hlavě. Víte, bylo to hrozně milé, takové hezky hřející u srdce. A myslím, že právě tohle jsem potřebovala. Dodat trochu naděje. Cítit, že to, co děláte není úplně marné. Že při vás někdo v tomhle stojí. Zajímá ho to. Nechci tady rozebírat, zda-li má pravdu či ne, to nechám na jiných (můj názor je stejně takový, že mám možná nějakou o trochu větší schopnost než ostatní, ale zázraky to nejsou); chci jen říct, že já jsem člověk s minimálním sebevědomím, často o sobě pochybující a i když mě tohle velmi baví, nikdy jsem v tom nebyla podporována a ani se o to nezajímali. Nestěžuju si, jen konstatuji. A to je ten důvod, proč to pro mě bylo (a je) tak cenné. Zvlášť pokud vám to řekne někdo takový. Najednou mám větší víru v to, co dělám. Získala jsem větší jistotu. Pamatuju si svůj první den v ZUŠ. Na zahrádce mi postavili stojan před nějakou rostlinku a řekli, ať nakreslím její listy. Byl to šok!

A hrůza nesmírná. Časem tohle odeznělo, ale stejně jsem si byla nejistá. Neříkám, že teď je to úplně pryč, ale ta nejistota to mnohem menší, mnohem..a věřte, že je to vidět. Ve všem se takhle dá rozeznat vaše osobnost, psychika. Nějak teď žiju uměním. Respektive více než kdy předtím. Úterky jsou nejlepší dny pracovního týdne. Ve škole do půl dvanácté a pak dvě hodiny a možná něco navíc na kreslení. Moc ráda tam chodím. Prostě tam cítím tu příjemnou atmosféru. Že mě tam mají rádi. Sice úplně nechápu, co tak nadšení vyvolávajícího je na mé kresbě bažantíka ("Včera jsem to ukazoval kolegovi, byl nadšen.",) ale...je to krásné. Stejně - dokud nebudu schopna pravdivě zachytit lidskou tvář, neřeknu, že umím kreslit. Hodně teď taky fotím. Nebo takhle - rekordně překonávám svou lenost a fotky i zpracovávám, nenechávám je dlouho jen tak ležet, jako tomu obvykle bývalo. Vážně mě to baví. Otázkou ale stále zůstává - mám na to, abych studovala na nějaké škole, co má co dočinění s uměním? Na to si už nevěřím.

Škola tak nějak plyne, jako obvykle až příliš rychle. Valí se toho na nás tolik, tolik, že vás to ještě spíš odradí vůbec cokoliv dělat. Říkám si, že na to kašlu jako ještě nikdy předtím. Mám už dvě čtyřky :-) Ale zase tak moc mě to netrápí. Jediný předmět, který mě ve škole bavil - výtvarka - s druhým ročníkem skončil, tudíž..není příliš o co stát. Docela se těším, až tenhle rok skončí (myslím školní rok), protože odpadne většina takových těch mnou nemilovaných předmětů. (matematika bohužel zbyde) Na druhou stranu se zase budu muset rozhodnout se školou..kam půjdu. A to už tak příjemné nebude. A maturita. Samozřejmě. Horší bude ale ta škola. Jestli mě vůbec někam vezmou (a na peďák nejdu.) No, bude to zajímavé. Pěkně mě to v té škole štve. Rok co rok horší. Vadí mi to, jak je to svazující. Nesnáším tenhle pocit. Nu, budeme to muset nějak přežít.

Je už říjen. Věděli jste to? Vůbec mi to nepřijde. Včera jsem byla celkem v šoku, když jsem se to dozvěděla. Je to nějaké rychlé. Vlastně všechno. Hodně se toho mění. Nemyslím, že jsem jako osmnáctiletá moudřejší. Jen vnímám asi zase trochu jinak. Přijde mi, že lidé kolem mě se zabývají hroznými hloupostmi. A jsou strašně nezodpovědní. Co je vlastně trendem mé generace? /talkin' bout my g-ggeneration/ Užívat si života? Vypadat, že já jsem ten nejlepší? Přijde mi to tak. Každý pátek na diskotéku, opít se, pořádně zapařit (hrozné to slovo-fuj) a třeba někoho "klofnout" /to je taky příšerné slovo, ale používám ho proto, že jeden můj bývalý spolužák, když jel právě kamsi na diskotéku, mému kamarádovi napsal: "Doufám, že něco klofnu." - ještě "NĚCO" proboha!/..kam zmizely ty opravdové hodnoty? A jestilže člověk pak řekne, že v tom nevidí žádný smysl, divně na něj koukají. Ale je mi to jedno. Někdy bych si přála žít v 19. století. Aby tady galantnost, úcta a čest měly své místo.

Díky Kate jsem si také vzpomněla na taneční. Kdo by to byl řekl, že už to jsou dva roky, co jsme naposledy v rytmu She Loves You šlapali zelí na jive. Dva roky. To je hrozné. Osm měsíců od koncertu Oasis. Více jak rok od Coldplay (které už ani neposlouchám-téměř vůbec. Hrozně to utíká. Čím dál více dávám za pravdu panu A. Sapkowskému - "Něco končí. Něco začíná.". Mj. knihy ze ságy o Zaklínači jsou jedny z těch nejskvělejších, které jsem četla. Je to sice fantasy, ke kterému se už sotva někdy vrátím, ale tohle je prostě jiné. Dokonale promyšlené, vtipné i napínavé, brilantně napsáno a je tam i několik dobrých myšlenek. Doporučuji.

Když už jsem u knih, nemohu nezmínit titul "Láska je jen slovo" od pana Simmela. Četla jsem ji letos o prázdninách. Je skvělá. Nemůžete se od toho odtrhnout. Je v tom spousta pravdy. Až to někdy bolí. Láska je jen slovo..je to jen slovo?

Jsem nemocná. Už to sice odchází, ale v pátek do školy vážně už nejdu. Zvlášť, když jsem tam byla v ten nejhorší den - ve středu do pěti hodin. Trochu pochybuji o tom, zda-li jsem měla začít chodit na ten kurz angličtiny. Nevím. Zabere to hrozně času. Asi nevím, co vlastně chci.

Teď přichází takovéto období, kdy se vám k náladě bezvadně hodí sólovka Petera Dohertyho - Grace/Wastelands. Anebo Noelovo The Dreams We Have as Children. Radost poslouchat. Možná o nich napíšu. Ah, ano, filmy. Nemám příliš náladu je rozebírat. Možná časem. Ale ráda bych je alespoň zmínila - a to "Paris je T'aime", "Milk" a "Closer". Každý vám něco dá.

A to bude asi prozatím vše.

Není nám už sedmnáct

Tue, 22 Sep 2009 20:57:41 +0200

..but every which way we turn

always seems insane

but it makes me

feel alive

Ano, tak tento hit, skvost české hudební scény, si mohu konečně bez jakéhokoli ostychu zazpívat společně s Petrou a Petrem a necítit se přitom provinile. No, už to tak je. Je mi osmnáct let. Bohužel/bohudík? Měla bych být dospělá. Oficiálně. Neoficiálně stále nejsem. Ovšem upřímně - je mi to jedno.

Žádnou oslavu jsem nechtěla - nejsem na to. Ale měla jsem ji. Mamka bez mého vědomí pozvala tři mé spolužáky, ano, právě ty, o kterých jsem se minule zmiňovala. Bylo to hrozné. Nebo tedy - žádná katastrofa se nekonala, ale zkrátka jsem na to neměla náladu, celou tu dobu jsem měla chuť utéct pryč, někam moc, moc, moc daleko. No nic, nedá se nic dělat, stalo se. Nechce se mi o tom mluvit. Snad jen dodám, že mamka pozvala i the one that saves me and..she saved me. again.

Poté následovala příjemně strávená, ač převážně melancholická, neděle a týden naplněný flákáním, četbou a spánkem. Naše třída - nebo vlastně všechny třídy našeho ročníku - jela na sportovní týdenní kurz a já jakožto řádný ulejvák zůstala s několika mně podobnými u nás v mučírně. Stěžovat si nemohu. Přečetla jsem dvě knížky, poprvé byla za školou (jen na deset minut!), kradla banány ze školní jídelny a tak hezky si užila takové malé poloprázdniny. Ve středu jsem se však poprvé účastnila kurzu anglického jazyka, kde to bylo, no,..hrozné! Tak nervózní jsem už dlouho nebyla. Navíc jsem ke svému podivnení zjistila, že tam se mnou chodí tři lidé, které jsem kdysi znala. Je to zvláštní. Sledovat, jak se ti kdysi vám tak blízcí lidé změnili..a teď vás sotva pozdraví. Zvláštní. Trochu smutné. Zítra tam jdu zase. Středy pro mě budou dost nabité. Ve škole do pěti a a pak až do půl sedmé angličtina. No, bude to zajímavé. Ve čtvrtek jsem potom zavítala na kreslení, kde to pro změnu bylo úplně skvělé. Kreslím teď vycpaného bažantíka. Člověk se tam vyždycky tak krásně odreaguje. Skvělé. Jen mě mrzí, že ještě nedosáhnu na Rembrandtovo: "člověka pořádně nepoznáš, dokud ho nenakreslíš." Přijde mi to hrozně zajímavé. Fotka sice zachytí vaši tvář, emoce, ale ty rysy..nikdy to nemůže být takové, jako když toho člověka nakreslíte. Aby každá čára, každý váš tah kopíroval toho před vámi. A vy jste postupně poznávali, kousek po kousku jeho tvář, výraz, drobnosti, kterých jste si třeba nikdy předtím ani nevšimli..Teprve takhle, takhle ho můžete pořádně poznat..nemyslíte? Snad se k tomu jednou dopracuji. Když už jsme u toho umění, fascinuje mě tenhle obraz. Pan Alfred Sisley má obecně krásné obrazy. Ah, ty mraky! Člověk má chuť se jich dotknout, letět s nimi..úžasné.

Týden byl pak zakončen nádhernou procházkou spojenou s krmením zrzavých (a jednou černou) oříškůmilovných stvoření v místním parku. Moc se jim k nám nechtěla, ale přeci jenom asi dvě se nechali na oříšek zlákat. Jedna mi dokonce jedla z ruky :-) Bylo to hrozně srandovní, sledovat, jak se na to připravuje, pobíhala kolem mě, vždycky se zastavila, podívala se, ručičky zdvižené, zavrtěla ocáskem, přiběhla blíže, odeběhla, zavrtěla ocáskem..a tohle se opakovalo asi třikrát, než se konečně odvážila. Hezké. Bylo to krásně strávené odpoledne ve společnosti toho nejskvělejšího člověka, kterého znám. Jeden z takových těch dní, kdy neexistuje nic jiného než vy a ten druhý. A čas. A vy si přejete, aby ty chvíle nikdy neskončily.

Potom krutá realita v podobě návratu do školičky, první trojka z bilogie v tomto roce a pokažená písemka z chemie. Ale víte co? Je mi to jedno. Tyhle předměty mám stejně poslední rok

Jinak? Pete Doherty bude 2.12. v Berlíně! Ráda bych jela. Jeho sólovka je úžasná.

a to bude asi vše.

Sailing down a river alone..

Fri, 04 Sep 2009 23:09:24 +0200

"Listen up what's the time said today, I'm gonna speak my mind
Take me up to the top of the world I wanna see my crime"

- Oasis - Listen Up -

Věřte tomu nebo ne, Noel Gallagher odešel od Oasis. Co cítím? Smutek. A mlhu melancholie, která se mě, ač nechci, zmocňuje den ode dne více a více. Je možné, aby pro vás něčí hudba znamenala tolik? A vlastně hudba vůbec? Odpovídám - ano, je. Někdo to pochopí, jiný ne. Nevadí. Přesto napíšu, že mi zachránili život. Nejednou. Možná to zní bláznovsky, ale je to tak. A jestli tohle znamená, že je konec, že už nikdy nestvoří nic nového společně, nezbývá mi nic jiného, než s obdivem a nesmírnou úctou poděkovat za všechno to krásné, co mi přinesli. Děkuji. A tím tohle téma uzavírám. Prozatím. Nechci na to myslet.

Tak. První týden ve vzdělávacím ústavu za námi. Kdo by to byl řekl? Než se člověk naděje, je to pryč. A bude to horší. Za chvíli tam budeme chodit za tmy a stejně tak i za tmy odcházet. Jediným pozitivem je, že pomalu začíná podzim! A s ním přichází spousta nádherně teplých barev v podobě padajícího listí. A jak je to krásné, když člověk jde a ty listy mu tak hezky šustí pod nohama. Krása. Ač je to takové smutně melancholické, mám to ráda. Podzim je nejkrásnější roční období. Už se těším na podzimní focení. Snad seženu i nějaké modely/modelky..:-)

No ale ještě zpět ke škole. Když jsem tam v úterý přišla, nevím, bylo to..bylo mi tak nějak jedno, že ty lidi vidím. Nechyběli mi. Ani jeden. /tak samozřejmě někdo mi nechybí nikdy, ale myslím tím takový ten "můj okruh", mohu-li to tak říct/ Kdybych je neviděla ještě další dva měsíce, asi by mi to taky nevadilo. Tedy, někdo se mi ozval i během prázdnin, ale rozumějte - já bych jim sama nenapsala. A nejhorší na tom je, že už mi to ani nepřišlo divné. Je to ošklivé, já vím. Pokud někomu na vás záleží a vám na něm ne. Ale..prostě to tak je. Tak, jak to cítím. Znám to moc dobře z obou stran..ovšem nebudu dělat, že je to jinak. Asi i kvůli tomu je okruh mých přátel opravdu, opravdu hodně úzký. Jenže..vážně nebudu nic předstírat. "..žij tak, jak umíš," bylo mi nedávno řečeno jedním z mých přátel. Asi tím..ne, nemám ráda to označení "nejlepší". To mi přijde takové moc zavánějící. No, zkrátka pro mě tím nejskvělejším člověkem, kterého znám./doteď nerozumím tomu, jak jsem mohla já(!) někoho takového potkat?/ Stejně jsou ty vztahy zvláštní. Tak moc složité a spletité. Tím se dostávám k tomu, že má přátelství - míním tím ta skutečná, opravdová - vydrží nejdéle tři roky. Zajímalo by mě, v čem je chyba. Jestli se vždycky tak moc změním já nebo se tak moc změní oni? Nevím. Moc moc složité..

Jinak, co říci dále..ano, autoškola. Včera to byla jedna z nejhorších jízd vůbec. Možná i ta nejhorší. Ne tedy, že bych to nějak moc kazila, spíš pan učitel by opravdu VELMI nepříjemný. Hrozná to jízda. Celkově mám za sebou teď asi 13 jízd, což je polovina toho, s čím bych měla jít ke zkouškám. A ty mají být ke konci září. A vzhledem k tomu, že on mi dá maximálně dvě jízdy za týden...nestíháme. No, snad se to zvládne. Zvládnu. Doufám.

Od příštího týdne mi začíná taky kreslení, už se tam docela těším. A - ach ano - začnu teď taky chodit na kurzy angličtiny. Kvůli státnicím. No, jsem zvědavá. Bude to ještě zajímavé. Uooh. No, státnice nejdřív za rok. A kdo ví jestli.

Tak. To by bylo zřejmě prozatím všechno. Doufám, že Gallagheři dostanou za pár let zase rozum. A docela se těším na Noelovu sólovku. Pokud nějaká bude.

Tohle je naprosto úžasné. Listen Up je normálně rychlejší písnička, skvělá, ale tahle akustická verze..Noel Gallagher je zkrátka hudební génius.

Co hudební svět odkryl..

Tue, 25 Aug 2009 19:25:47 +0200

Paolo Nutini, James Morrison, Arcade Fire, Tv on The Radio, Kasabian, Tim Burgess, The Sounds

Paolo Nutini

Tohodle mladíka mi před časem doporučilo Last.fm co by interpreta podobného Damienovi Riceovi, kterého mám teď v poslední době vážně moc ráda.Tedy - podle toho, co jsem se dočetla, Paolo nahrál tohle album ve svých 17/18 letech, nějak po tom, co naprostou náhodou jako roadie dostal možnost zahrát dvě své písně před větším publikem. Následovalo nadšení a dále to šlo jako pomásle..krásný případ toho, že nemožné se může stát skutečným :-)

No, ale k samotné jeho tvorbě. Slyšela jsem sice jen jeho debut These Streets, ale nemyslím, že by ten styl jeho druhé album nějak změnilo. Je to takové příjemné, akustické, má velmi zajímavý hlas, trochu mi připomínající hlas Amy Winehouse. Písně jsou si vzájemně celkem podobné, ale hezky se to poslouchá a to je hlavní. Má to něco v sobě, nevím, jak to popsat. Takovou tu upřímnost. Líbí se mi to. Dostal mě na svůj hlas :-) Jmenovitě mě oslovily nejvíce asi "Rewind", "These Streets" a "Loving You". Je to takové - na večerní poslech s úsměvem při kávě či šálku čaje. Mohu doporučit.

James Morrison

Další mladík velmi podobný právě Paolovi Nutinimu. Moc toho o něm nevím, příznivce The Doors by možná mohlo napadnout, zda-li to není nějaký příbuzný Jima Morrisona, ale prý tedy není. Nebo alespoň - neměl by být :-)

Jak už jsem řekla - hodně se podobá Paolovi Nutinimi. I hlasově. Taková příjemná kulisa, hezky se to poslouchá. Ale ani to nějak neoslní. Pěkné. Více k tomu říct asi nedokážu. Z alba "Undiscovered" mohu doporučit nejvíce asi "You Give Me Something", "Undiscovered" a "The Pieces Don't Fit Anymore". Spíš to chce slyšet to jako celek, samostatně ty písně zase za tolik nestojí.

Arcade Fire

Arcade Fire jsou velmi, opravdu velmi zvláštní kapela. Skládá se asi ze sedmi členů, dva z nich jsou manželé, ostatní zřejmě rodinní příslušníci nebo přátelé. Ta jejich zvláštnost se vyznačuje tím, že ve svých písních používají velkého množství hudebních nástrojů. Krom běžné kytary, basy, bicích a kláves můžete slyšet třeba lesní roh, harfu, cello, akordeon, xylofon..je toho spousta. Být na jejich koncertě musí být vskutku zážitek.

K hudbě samotné. Last.fm je označuje jako "an orchestral indie rock band", ale já v tom tedy ten indie rock neslyším. Je to spíš taková hodně specifická, celkem ponurá hudba - názvy písní "My Body Is A Cage", "Black Mirror" taky o něčem svědčí - často mi připomínající sbory zpívající v kostele. Ona celá ta tvorba mi nějak přijde spjatá s náboženstvím. Nic jsem se o tom sice nedočetla, ale už jenom ty samotné názvy alb - "Neon Bible" či "Funeral"..nevím. Možná jsou spíš proti? Kdo ví. Jako hudební tip určitě doporučuji, je to zajímavé, jen to chce věnovat jim trochu víc času, zaslouží si to. A jestli se mi to líbí? Odpovídám: ještě pořádně nevím. Je to zvláštní. Hodlám se k nim vrátit. Z písní doporučuji asi..no. Těžko říct. Hm. "No Cars Go", "Wake Up", "Neighborhood #1 (Tunnels)". Slyšela jsem víceméně jen poslední album "Neon Bible". Taky spíš jako celek. Prozatím.

/jen tak mimo - tahle jejich fotka s deštníky se mi vážně moc moc líbí. docela je i vystihuje, řekla bych./

The Sounds

Švédská kapela zapadající pod kolonku "new wave". Což by měl být žánr mísící rock/punkrock s elektronikou. Stáhla jsem od nich jejich poslední album vydané tento rok s názvem "Crossing The Rubicon", kteréžto má být z jejich dosavadní tvorby podle kritiků tím nejlepším /ale věřte kritikům/. No, nevím. Já na elektroniku nikdy moc nebyla. Vadí mi na ní to, že je to prostě moc umělé, ne takové to "poctivé", co cítíte právě třeba u výše zmíněných Arcade Fire, Paola Nutiniho..Nějak úplně mi to nesedlo. Ty písně jsou hodně takové energické, pustit to někde na diskotéce, tak se na to ty lidi asi hodně odvážou. A nebute to jen takovéto trapné bezduché disco. Ano, je to chytlavé, ale na mě je tam až moc té elektroniky. Vážně jo. A ani hlas slečny zpěvačky mne příliš neoslovil. Nevím proč, připomínají mi trochu slavnou švédskou čtyřku ABBA. I když je jich tedy pět :-) Tip na písně asi.."No One Sleeps When I'm Awake", "Living In America". Stejně se mi to moc nelíbí.

TV on The Radio

Další zajímavá a zvláštní kapela. Stále nevím, co si o nich myslet. Jejich hudba se dá opravdu těžko zařadit, občas je to jazz, občas indie rock, trip-hop/taková pomalejší taneční elektronika/. Na Last.fm je pod pojmem "experimental", což mi přijde asi nejvhodnější. Popis: Pět chlápků z Brooklynu, hodně svých, tvořících hodně specifickou hudbu. Měla jsem možnost slyšet jen jejich poslední album "Dear Science" a přiznám se, že celé jsem si ho poslechla tak dvakrát. Taky to chce čas, chci se k nim později vrátit a potom teprve vynést ten finální rozsudek :-) Připomíná mi to takovou klubovou hudbu. Vážně zvláštní. Docela se divím /nic proti nim/, že je poslouchá tolik lidí (soudě dle last.fm). Rozhodně ne lehký poslech. Opět mi vadí místy ta elektronika. Z písní..asi "Family Tree", "Wolf Like Me"/tahle píseň má za minulý týden přes 4000 posluchačů.vážně zvláštní/..těžké, těžké..

Kasabian

Ano, ti Kasabian, ti Kasabian, které mají tak rádi Oasis. Nejsou tedy úplně novým objevem, právě díky Oasis je znám už celkem dlouho, jen jsem se k nim nikdy blíž nedostala. Myslím tím, abych si poslechla celé jejich album. Teprve až nedávný rozhovor s jedním jejich českým fanouškem mě k tomu tak "nakopl" a já si stáhla jejich první album s výstižným názvem "Kasabian".

Žánrově je to něco mezi alt.rockem a electronicou. Jo, electronica..taky mi to tady trochu vadí. Ale ne zas tak moc. Má to něco do sebe. Jejich neznámější písní je bezesporu "Club Foot", hodně známá, objevila se v nějaké filmu, jen nevím, v kterém. Taková..no, vážně docela pecka :-) Nevím, jejich melodie mi celkově přijdou hodně chytlavé..jen si musíte nejdřív zvyknout na ten styl. Že je to něco jiného na co nejste tolik zvyklí. Taky si zaslouží čas. Určitě ano. Pecky z posledního alba jako "Underdog" /tu mám od nich asi v současné době nejraději/, "Fire", pak již zmiňovaná "Club Foot", "Shoot The Runner", "Empire",..stále je zkoumám. Mohu více než doporučit :-)

Tim Burgess

Tim Burgess, zpěvák The Charlatans, od kterých jsem toho ještě /zatím!/moc neslyšela. Jeho sólovka "I Believe" mi byla doporučena jako jedno z velmi povedených alb. Leč bohužel ve vodách internetu jsem ji celou nenašla. Bohužel, protože ty čtyři písně, které jsem měla možnost slyšet mají hodně co do sebe. Zvláště pak pecky "Oh My Corazon" a "Say Yes". Těžko se schání, opravdu. Velmi doporučuji.

Tak..a to by bylo asi všechno. Prozatím.

Jak rychle plyne čas?

Sun, 23 Aug 2009 13:20:31 +0200

"Čas plyne tak rychle, podle toho s kým."

- William Shakespeare -

Tak nechuť psát cokoliv o sobě znovu zmizela a já po velmi dlouhé době skutečně píšu. A upřímně vůbec nevím, jak začít. Odehrálo se toho tolik. Tolik věcí, větších i menších, malých i velkých. Těžko vybírat. A taky si na vše vzpomenout. To bude skutečně asi ten největší problém :-)

Nu, začněme koncem tohoto školního roku. Ten byl - jako již tradičně - spojen s výpisem z trestního rejstříku - oficiálně - vysvědčením. A mě se to - upřímně - poprvé za celou tu dobu nijak nedotýkalo. Tedy, myslím tím takhle přímo na konci školního roku. Bylo mi to tak nějak jedno. Úplně. Fyzika a matematika. Dva osudové předměty a dvě trojky. I když vím, že tu matiku bych mohla vylepšit. Kdyby bylo jen trochu více času.

Tím druhý ročník skončil.

A s ním začaly prázdniny. Volno. Ne zcela však úplné. Tři týdny v práci mezi lidmi, se kterými si opravdu nemáte co říct. A ještě vám pošlou méně peněz, než měli. To je k naštvání. A taky že jsem naštvaná byla. S brigádníky kde můžou, tam zametou. Trochu lidově řečeno.Ale zpět k začátku prázdnin a to konkrétně k 5. červenci, který pro mě byl tím nejlepším dnem prázdnin. Rock for People. A vystoupení The Kooks. Věčně usměvavých britských mladíků s krásně veselými melodiemi /ano- jsou i výjimky/ a nezaměnitelným žvatlavým akcentem. Ano, RfP je sice hudební festival, kde hraje spousta kapel, jenže ten den, neděle, se tak nesl v duchu mnou nemilovaného SKA, tudíž jsme zavítaly právě jen na Kooks, kvůli nimž jsme si ostatně ten lístek kupovaly. Jinak bych nejela. A co říct - bylo to skvělé, přeskvělé, hrozně moc jsme si to užily, zahráli víceméně všechny skladby, které jsem chtěla, dav sice dost zklamal, ovšem ani nic jiného jsem snad nečekala. A dotkla jsem se ruky LUKA PRITCHARDA!! (zpěvák). O dojmech pak blíže na last.fm, nechce se mi to psát znovu. Celkově shrnuto a podtrženo nejlepší den prádznin. Naprosto se vším. Skvělé. Skvělé. Skvělé.

Po RfP pak přišel týden v Krkonoších a procházky po horách, potom do konce července již zmiňovaná práce. Půlka prázdnin byla pryč a...vážně to bolelo :-) Uvědomit si to.

Srpen.

Volno. Mnoho hudby a hlavně spousta krásných chvil po boku jedné úžasné slečny. Úžasné.

Znát někoho takového. Krásné. Za nejlepší srpnový den /a druhý nejlepší den prázdnin/ bych označila malý /ale zároveň velký :-) / výlet do našeho hlavního města na poutní místo českých Oasis fanoušků. Do Hard Rock Café, kde je vystavená kytara génia Noela Gallaghera, na kterou hrál v klipu All Around The World. Pro někoho naprosto nicneříkající, pro mě něco naprosto úžasného. Stáli jsme tam s takovým nevěřícným výrazem, jen se dívali a nemohli se toho obrazu nabažit. Krása. A ještě když nás tam pokládali za cizince a my si tam nakonec vůbec nic nedali. Vtipné. Nevím, jestli Hard Rock Café znáte, ale tak krátce na vysvětlenou - HRC se celosvětová síť kaváren, kde jsou vystavovány nejrůznější věci nejrůznějších hudebníků. Jsou to tedy převážně hudební nástroje, ale také desky, oblečení, cokoliv nějak s tím daným člověkem spojené. Tady v Praze byste našli krom Noelovy kytary třeba kytaru Paula Wellera, kalhoty Bona Voxe nebo klávesy Depeche Mode. Ale spousty dalších, jen těžko si to všechno zapamatovat. V HRC se také pořádají koncerty a to nejen těch "nepříliš známých" kapel. A navíc patří do sorty podniků pro tu o něco movitější vrstvu, takže počítejte s tím, že pokud tam půjdete na kávu, malinko se vám to prodraží /pro orientaci - pivo 50,- - vím, není to ta kává, ale více si nepamatuji :-)/. Ostatně i proto jsme se tam ze začátku dost zdráhali vstoupit, zachránil nás až kamarád, se kterým jsme se v Praze také sešli. Prostě tam "vešel" a vzbudil v nás trochu sebedůvěry. Jinak bychom tam možná ani nevstoupili. Šlo však jen o ten počáteční šok, pak už to bylo v pohodě. Tím ale ten den ani zdaleka nekončil, následovala úsměvná návštěva jednoho starožitnictví, kde asi po dvou minutách od našeho vstupu zhaslo světlo/bylo to v suterénu/ a my tudíž zase ihned odešli. Pokud vás napadá otázka, zda-li jsme něco v tom chvilkovém zmatení odcizili - odpovídám - ne, ale hnedka mě to napadlo. Jak zhaslo to světlo :-) No a potom rozloučení s kamarádem, vyzvednutí mé opravené kytary /*později/, nádherné posezení ve Vyšehradském parku (zkulturnění zpěvem se tentokrát příliš nekonalo-nevadí) a pak cesta vláčkem domů, sice zdlouhavá, ale přesto měla něco do sebe. Vlakem jsem jela po hodně dlouhé době. Krásný den.

Co se týče té kytary, ta se mi rozbila asi už někdy koncem července, vyměňovaly mi celou ladící mechaniku. Bylo s tím i pár zmatků, původně měla být opravená již dříve, jenže zkrátka..nebyla, když jsem pro ni poprvé přišla. Teď je už v pořádku. Nebo - zdá se být. A díky té opravě jsem poznala jednoho..no, zajímavého pána. Tudíž i to špatné na sobě něco dobrého mělo.

Hodně teď taky fotím. Čas od času to hodím na DeviantArt, koho to zajímá, může se tam podívat. Vážně mě to moc baví. A hlavně je na to - narozdíl od běžného školního roku čas. A na tenhle komfort si člověk snadno zvykne. Těžké pak odvykat..no jo, za chvíli. Radši na to ani nemyslet. Ve středu nejspíše do pěti a ve čtvrtek do čtyř. A to na odpoledním vyučování zrovna ty nejkrásnější předměty - chemie, fyzika, matika. Víc si snad člověk nemůže přát. Škola vždycky dokáže tak mile překvapit, nemyslíte? Naštěstí ještě pár dní volna zbývá. Naštěstí.

Hudební objevy? Pár jich je. Možná o nich napíšu. Hudební svět vás nepřestane nikdy překvapovat. Stejně jako umění. A lidé kolem nás. Ano, to mě přivádí..všimli jste si, že takovéto "umění lásky", galantnost a zdvořilost pomalu mizí? Kdo vám teď pomůže do kabátu, podrží dveře? Téměř nikdo. Jen můj děda. Více takových bohužel neznám. A je to škoda, nesmírná. A proč se vlastně dnešní páry vodí za ruce, mnohdy ještě tak ledabyle, a nechodí tak zavěšeni do rámě toho druhého? Podle mě je to mnohem hezčí. I hodnota té "skutečné" lásky, mohu-li to tak nazvat, se vytrácí. Vždyť naše generace /yeah talkin' bout my generation!/ má často přítele jen proto, aby zkrátka někoho měla. A to je vše. Za týden, dva ho vymění za někoho lepšího. A to je hrozné. Užívat si, ne se vázat. Alespoň mi to tak přijde..

No..a tím bych to asi dnes ukončila. Tohle by se dalo rozebírat mnohem déle.

Užívejte zbytku prázdnin. Dokud je čas :-)

Hudba mého života.

Tue, 16 Jun 2009 13:11:47 +0200

Nedávno, o jedné z převelice záživných hodin matematiky, mi hlavou prolétla taková myšlenka. Často se dělají různé ankety o nejlepší písničky...týdne, měsíce, roku nebo prostě "the best of all the time". Ale viděli jste někdy anketu o písně vašeho života? Skladby, které vás nějakým způsobem ovlivnily, změnily směr vašeho života. Ty, které pokaždé vyvolávají vzpomínky, úsměvy, smutek..zkrátka písničky, na které nezapomenete ani kdybyste chtěli. Nevím, spousta lidí by nad tím mohla kroutit hlavou, protože hudba jako taková pro ně není tak důležitá. Ovšem pro mě důležitá je. Bez hudby by to nebyl život. Jak kdosi jednou řekl: Music washes away from soul the dust of everyday life.

Oasis - Wonderwall

"because maybe you're gonna be the one that saves me?

and after all you're my wonderwall"

Ano. Wonderwall. Skutečný zázrak v dějinách hudby, skutečný zázrak v mém životě. Kdo by ji neznal. Je to legenda. Právě ona teprve Oasis pořádně proslavila. Prostá melodie, krásný text /je v ní tolik skvělých pasáží, že těžko vybrat tu nejlepší/ nádherné podání. Ten den, kdy jsem ji poprvé slyšela, si pamatuju stále jako dnes. Bylo to jako zemětřesení, zlom, obrovská erupce vulkánu. Bylo to něco, na co jsem tak dlouho čekala, hledala a nakonec to našla. Od té doby můj život nabral zcela jiný směr a já jako bych "prohlédla" - dalo by se to tak říct. Z části právě díky ní jsem začala právě hrát na kytaru. A obecně se více zajímat o hudbu. Mám na ni spoustu vzpomínek. Krásných (i když ta jedna je spíše vtipná než krásná). Kdyby se mě někdo zeptal na píseň mého života, jen na jednu jedinou z toho obrovského množství, byla by to - bezpochyby - ona.

The Beatles - Help!

"Help! I need somebody. Help! Not just anybody. Help! You know I need someone. Heeeelp!"

Beatles. Kapela mého raného mládí/dětství. A Help!. Jedna z písní mého mládí. Jo, to byly časy, když jsem jako malá chodila k dědovi a my to pak po večerech rozjížděli na Beatles, Elvise či jiné rock'n'rollové hity. Hezké vzpomínky. Dá se říct, že tato píseň mě provází/stejně jako Beatles samotní/ celým mým životem. A to úvodní "help!" se tak naléhavě zazpívat prostě nedá.

The Beatles - Eight Days A Week

"Hold me, love me, hold me, love me, I ain't got nothin' but love babe, eight days a week"

S touto písní je to víceméně stejné jako s Help! Je to taková milá, rozverná písnička dobré nálady, kterou, pokud mi začne hrát, v zásadě nepřepínám. A mám na ni hezké vzpomínky nejen z dob mého dětství. Navíc ten klip je místy opravdu vtipný.

Oasis - Stop Crying Your Heart Out

" 'cos all of the stars are fading away just try not to worry, you'll see them someday, take what you need and be on your way and stop crying your heart out"

Hned co jsem ji slyšela, jsem si ji zamilovala. Už při prvních tónech klavíru mi přeběhl mráz po zádech a jak pokračovala dál, já se nestačila divit. To bylo poprvé. Ale právě takovéhle pocity ve mně vyvolává dodnes. Je to úžasná písnička, přenádherná, plná naděje, že všechno bude jednou zase dobrý, i když teď se zrovna topíte v jezeře a nemůžete se nadechnout. Je to tom, že ačkoliv život nám dává někdy pořádně zabrat, nesmíme to vzdávat, vydržet to, překonat to. Tahle píseň má své zvláštní kouzlo, pokaždé vás chytí za srdce. Nezáleží na tom, jestli máte dobrou nebo špatnou náladu. Účinkuje vždycky. (to zní jako reklama na nějaký zázrašný medikament :-)) Ale ano, ona zázračná skutečně je. Geniální písnička. A když se těmhle statistikám o nejoblíbenější songy vyhýbám (protože vždycky záleží na době, náladě), tak tahle nejoblíbenější vážně je. Doufám a věřím v to, že ji jednou uslyším v živém podání. Myslím, že v tu chvíli bych se ani nebála umřít. (i když to neplánuji).

/tahle živá verze je úžasná. to Liamovo get ouuut. ach/

The Beatles - She Loves You

"She loves you yeah yeah yeah, she loves you yeah yeah yeah,

she loves you yeah yeah yeah yeaaah!"

No, co říci. Další klasika uzavírající trojku mých nejoblíbenějších písní od Beatles (ale že jde těžko vybírat!). Pamatuju si, jak jsme na ni tancovali jive v tanečních. Yeah.

Oasis - Live Forever

"maybe I just want to fly, want to live I don't want to die, maybe I just want to breathe, maybe I just don't believe, maybe you're the same as me we see things they'll never see, you and I are gonna live forever"

Nejlepší song v dějinách britské hudby. Noel Gallagher má prostě zvláštní dar psát hity založené na naprosto prosté a jednoduchoučké melodii. Tenhle song, ačkoliv tady ho zase tolik lidí nezná (ano, jsme u toho - ČR...škoda mluvit), je v Anglii hymna, legenda, která zburcovala miliony lidí, způsobila v devadesátých letech revoluci zvanou britpop. Je to skvělá píseň, plná touhy po mládí, po životě. Pusťte si ji někdy, až budete mít dobrou náladu. Člověk má najednou pocit, že může naprosto všechno :-)

/tahle verze je naprosto úžasná. v dobách, kdy Liam ještě vyzpíval takové výšky a Noel pro změnu nezpíval vůbec. ale to už je zase jiná kapitola/

Tak myslím, že tohle jsou písně, hudba, mého života. Oasis a Beatles. Dvě neuvěřitelné kapely. Rozhodně to pořadí neberte tak, že Live Forever bych měla radši méně než třeba She Loves You. Každý má nějaké svoje místo, nedá se to řadit. /až na Wonderwall tedy/.

A co vy?

The Kooks

Tue, 19 May 2009 18:08:34 +0200

Mhm, tak jsem si říkala, že když nemám chuť psát nic o sobě, mohla bych napsat něco alespoň o hudbě, kterou mám ráda (a která taktéž tvoří velkou část mého života. Protože život bez hudby by nemohl být život...no, pro mě :-) )

Skupinou těchto vlasatých mladých pánů z britského Brightonu začínám asi tak trochu záměrně, protože poslední - hm - asi měsíc je poslouchám zřejmě ještě častěji než obvykle. Důvodem je má účast na letošním Rock for People, kam se, k mému údivu, rozhodli přijet a potěšit nás konečně pořádnou hudbou, jejíž plamínek ve vodách naší milé zemičky bohužel velmi skomírá. Všude samý metalista, diskant bez stylu anebo v poslední době stále množící se skáčkaři. Ne, tímhle ty lidi nechci urážet, ať si každý poslouchá, co chce, ale uznejte sami, že prostě indie rock tady zase tolik lidí neposlouchá.

No, pojďme dále. Nechci zbytečně zatěžovat jmény, ale aspoň to jedno byste měli znát. A to je Luke Pritchard - zpěvák a ten, co píše většinu textů. A pro svůj hlas (a vlasy:-)) nepřehlédnutelný. (na fotce ten úplně v popředí). Prvním songem, který jsem od nich slyšela, byl Naive. A překvapivě se mi zase tak moc nelíbil. Ale postupem času - znáte to - to přišlo. A já si stáhla jejich první album Inside In/Inside Out. Skvělé album. Od začátku do konce. Písničky jako Seaside, Ooh La, Sofa Song, She Moves In Her Own Way, You Don't Love Me (a tak dále). Doporučuji všemi deseti. (možná o něm napíšu někdy něco víc). Obdrželo i hodně ocenění a prodalo se ho, tuším, přes milion nosičů. No, když pak vyšlo minulý rok jejich druhé album Konk, bylo to jasné. Shine On, Sway, Mr. Maker, Alwas Where I Need To Be, No Longer... Kooks mají u mě své pevné místo - něco mezi druhou a třetí nejoblíbenější kapelou. Kdybych jejich hudbu měla nějak ještě blíže specifikovat, je to hudba založená hlavně na kytarách, ty písničky jsou většinou takové rychlejší a neuvěřitelně chytlavé. Navíc hoši si mě získali hlavně i svým přístupem k fanouškům, svým milým vystupováním. Často před koncerty chodí s kytarami jen tak do ulic, zahrát si, zazpívat si, poklábosit s fanoušky. Je to úžasné. Nedávno jsem koukala, že dělali malý koncerty pro studenty jedné střední školy. Luxus. A ty jejich improvizace... Jo, jsou to takoví sympaťáci.

Na konec pro zajímavost jen dodám, že "Kooks" v překladu znamená "Cvoci" a je to písnička od Davida Bowieho :-) A ano - Oasis nemají Kooks rádi.

(It's Good) To Be Free

Fri, 10 Apr 2009 11:52:07 +0200

Tak jo. Po delší době, kdy jsem měla naprostou nechuť cokoliv sem psát, cokoli sdělovat a jakkoli se vyjadřovat, konečně dělám opak - píšu. Těžko říct, čím to bylo, prostě jsem neměla potřebu. Ani teď ji zase tak moc nemám, dřív to bylo jiné, člověk sem jednou za pár dní něco vždycky napsal, ať už to bylo smysluplné či ne, a tak nějak se toho, co měl na srdci, zčásti "zbavil". Teď je to jinak - nechci se toho příliš zbavovat. Je to fajn. Mám se moc dobře. No, to už je jedno, pusťme se to takového nějakého shrnutí.

Nevím přesně, kde začít, minule jsem skončila někde před Jarními prázdninami (uh, to je fakt doba), ale ty samy o sobě nebyly nijak zvlášť výjimečné, tudíž to období od nich až do nedávné doby shrnu pár řádky. Zažívám asi zatím to nejlepší období svého života. Rok 2009 jako by byl úplně jiný, plný takové optimistické, příjemné nálady, příjemných setkání a chvil. Nádhera. Velký podíl na tom má určitě lednový koncert Oasis, na který musím pořád vzpomínat. Těžko uvěřit, že už to budou skoro tři měsíce. Ale těch kladných faktorů je samozřejmě mnohem více - např. naše pondělní obědové acoustic sessions, možnost pořádně (ehm, lépe) fotit, kreslení, kde se vždycky moc hezky odreaguju (i když to kazím), fakt, že znáte úžasné lidi, kterým na vás doopravdy (!) záleží. Perfektní. Nemůžu si stěžovat - téměř vůbec. Řekla bych, že můj život nabral konečně správný směr, něco, co mě baví, naplňuje. Možná mě to jednou opustí, stejně jako třeba fantasy, kdo ví, ale důležité je, že je to tady a teď a já si to moc užívám.

Nějaké změny od minula? Zřejmě ano. Žádný letní tábor od DDM se nekoná. Nebo koná, ale nejedu. Úplně se na nás vykašlali. A na jednu stranu je to asi i dobře, sice by to bylo fajn, jenže já a děti...V práci pořád stejné, na přidání to stále nevypadá (už jsem se ptala), ovšem co se dá dělat - o ničem lepším nevím. Na prázdniny jsem tedy pomýšlela ještě na něco jiného, abych si vydělala trochu víc, ovšem jediná možnost je zase mytí nádobí v jídelně. A tam se mi upřímně moc nechce. Uvidíme. Jo, asi si budu dělat autoškolu - aneb počítejte se zvýšením úmrtnosti v našem městě :-) Nevím přesně kdy, možná už někdy od června nebo až od září, záleží na tom, jak to vyhlásí. Jsem na sebe zvědavá. Ale když to zvládlo už tolik lidí, proč bych to nezvládla taky, že.

Pak asi před 14 dny jsem jela do Prahy na již odlouho plánovaný (a stejně dlouho odkládaný) sraz s kamarádem z Brna. Bylo to moc fajn. Jak již bývá zvykem, okupovali jsme některé z pražských hudebnin, zvlášť pak tedy Music City, kde nás ovšem námi vybrané kytary celkem zklamaly. V druhých hudebninách to nebylo o moc lepší - nějaký šílený metalista tam zkoušel kytaru (pěkně ošklivou - fuj) a měl to tak nahlas, že jste museli křičet, abyste se vůbec s tím druhým slyšeli. Kytara, na kterou jste tam hráli, pak samozřejmě slyšet nebyla vůbec. Naštěstí pak na pár minut přestal, takže jsem se zase stihla zamilovat do kytar značky Taylor. Aaaah. Jednou si prostě našetřím a bude to :-) Potom jsme se už jen tak procházeli, něco málo si zahráli na Vyšehradě, ale spíš jsme povídali. Neviděli jsme se asi nějak od listopadu. Což je dost dlouhá doba. To by byl jeden hezký den. Další, ještě hezčí, byl den hned následující, jenž jsem strávila procházkou po městě s jedníml z těch nejmilejších lidí, které jsem kdy poznala. Nádherný víkend. A vlastně v pátek se také konalo setkání SDCH. Ale to nestojí upřímně vůbec za řeč. Někdy v té době jsem se taky dozvěděla, že na Rock for People přijedou The Kooks (!!!!!!!!!). Bylo to docela vtipné, zvlášť, když jsem již zvažovala možnost, že bych na ně o prázdninách jela do Vídně. Hrozně mi to zvedlo náladu. Tohle bych nikdy neřekla. Oni a sem. Vždyť je tady skoro nikdo nezná! Aaaaaaaaaa! Musím jet. 1. května se začínají prodávat jednodenní lístky. Docela ráda bych shlédla i Arctic Monkeys, ale ti budou určitě jiný den a mně se tam někde nechce přespávat (a mamka by mě ani nenechala). Uvidíme. Každopádně Kooks musím vidět určitě!!!!! Oasis to nebudou, to je jasné, ale je to moje druhá (no, možná nastejno ještě s Beatles) nejoblíbenější kapela. Yeah. Těším se jako malá. A to nemám ani ty lístky :-)

O škole se zmiňovat moc nebudu, řeknu jen, že mě to tam štve čím dál víc. Baví mě asi jenom tři předměty. Ale dalo se to čekat, když jsem šla na gympl. A taky mě štve naše třídní. Vraždit! Navíc příští týden mají být třídní schůzky. Hrůza, jak to utíká. Zamrzla jsem někdy v únoru. O známkách se radši nevyjadřuji. Vychází mi hodně 2-. A z fyziky 3. Jo. Tak jsem si říkala, že bych to na konci možná mohla na tu 2 uhrát..ovšem..já a moje chybějící osmička v numerologickém rozboru. (chybějící osmička = postrádáte logické myšlení) Hm. Na to vyznamenání si nějak přestávám věřit. No, svět se nezboří, když to nedopadne. Fyziku studovat stejně nebudu. Ale asi bych měla zabrat. Trochu víc. Aby se z těch 2- nestaly trojky. Jenže já flegmouš...

Události nedávné? Ano. Včera jsem byla na okružní jízdě (ale pěší) Mladou Boleslaví. A to doslova. Dlouho asi tak čtyři a půl hodiny. Nádhera. Jsem ráda, že mám takovéhle lidi. I když jich je pramálo. O to víc si jich cením. No, vlastně na procházky městem chodím jen s jedním z nich. Jo.

Zbytek prázdnin? Dnes jdu do práce. V sobotu taky. A v neděli asi pojedeme s kamarádkou do Prahy na akci zvanou "Provětrání fotoaparátu". Jo. Docela se těším. Jen by mohlo být trochu chladněji. Nemám ráda léto. No, co se dá dělat.

Mějte se.

You can only be what you are..

Wed, 04 Feb 2009 20:51:18 +0100

"...and you've got the heart of a star.."

(první odstavec psán 1.2.)

Ano, týden za námi a má výborná nálada stále přetrvává. Ba co víc - je ještě lepší, obrovsky umocněná včerejším dnem, který byl zkrátka úžasný, plný takového u srdce hřejícího příjemna, dobré nálady a tak vůbec...musím se teď pořád usmívat. Místy i dost přihlouple, téměř stejně jako celý ten týden po koncertu Oasis. Jo. Je mi tak dobře....tak hezky. Prostě - nádhera.

A jaký ten uplynulý týden tedy byl? Přiznám se, že co se týče školy, ani nevím. Bylo to nějaké rychlé, ještě se pořádně nezačalo zkoušet, takže docela flákačka.. A samozřejmě - ve čtvrtek nám byl vydán pololetní výpis z trestního rejstříku. Naše třídní profesorka mi ho podávala se slovy: "Moje babička by řekla: "Jako vandrák v červenci." Ty kdyby ses začala učit.."Bylo to vážně strašné, takovéhle známky fakt už mít nechci, ale tak je to opravdu jen pololetí, nic moc podstatného, spíš pouze takový vykřičník oznamující: "Měla bys už začít něco dělat.." A abych nezapomněla, z němčiny mám nakonec dvojku. Moc to nechápu, ale mám. Asi mě má paní profesorka ráda :-). No. Musím se začít učit. Takhle to dál nejde. Začíná už to velmi slibně - tím, že nemůžu najít sešit z matiky a zítra píšem..Ono to snad nedopadne tak špatně, docela to chápu.

(A skutečně - špatně to nedopadlo. Z matiky mám jedničku! Nula chyb..jo, to se stane vždycky tak maximálně dvakrát do roka :-) Na druhou stranu jsem dnes pěkně zkazila test z biologie..obávám se skoro toho nejhoršího...však já si to příště opravím..musím.)

No, pryč od školy. V úterý jsme se s kamarádkou vypravily do DDM zeptat se na nějaký letní tábor, kam bychom mohly jet jako intstruktorky. Bylo to celkem vtipné, hlavně ta poznámka u našich jmen, že "Do stanu nechceme.". Navíc pokud to vyjde (a já doufám, že ano), bude to dost zajímavé, další nová zkušenost...vážně těžko říct, zda-li budu mít s dětmi trpělivost. Zatím jsem ji totiž nikdy neměla. U nás v knize (v práci) jsou ti haranti tak drzí, to byste nevěřili...čmarají do knížek, po stolečku..no hrůza. A ještě k tomu řvou na celý obchod. To fakt střískat :-)

Potom se víceméně asi nic moc nedělo, ve středu a v pátek jsem byla opět v práci, ve čtvrtek na kreslení. Opravdu si teď říkám, jestli je vůbec dobře, že tam chodím..hrozně to kazím. A stojí to docela hodně peněz...no, při cestě domů jsem pak na Starém městě pořídila pár zkušebních fotek, musím říct, že mě mile překvapily. Stále nejsem zvyklá na to, že jsou ty fotky mnohem ostřejší, dokonalejší..ještě se tak naučit pořádně s Photoshopem. Časem budu muset. Respektive chci. Ona totiž aparatura a zpracování jsou dvě rozdílné věci. Můžete mít sice perfektní foťák a mít z něj kvalitní fotky, ale ty stejně nikdy nedosáhnou výsledné vrcholné kvality, pokud je necháte jen tak "ležet". Trochu odbíhám od tématu..pojďme dál.

Ach ano, sobota. Krásný den. Ne, krásný ne, to je moc slabé slovo. Nádherný den. Překrásný. Bylo to tak nečekané. A právě tohle mám úplně nejradši. Neplánovaná setkání. Ta bývají totiž vždy úplně nejlepší. Možná vás napadá proč neplánované setkání, když jsem měla jet do té Prahy? No, nakonec jsem nejela. Kamarád mi asi v polovině týdne oznámil, že je nemocný a bere antibiotika, takže tím pádem nic nebude. Docela mě to mrzelo, protože jsem se opravdu těšila. Ale nakonec to vlastně vůbec nevadilo...v sobotu ráno (no, ráno..v čase oběda, jenže já v tu dobu asi tak vstávala :-)) mi napsala kamarádka. Tak jsme šly ven. Bylo to takové krásně milé, nenucené, moc hezké...zkrátka být s někým, s kým jste rádi a on je zase rád s vámi. Tohle se prostě nedá nijak předstírat, na tom člověku to vidíte, cítíte to. Tu atmosféru. Znám opravdu jen málo lidí, se kterými mi bývá takhle dobře. Tak dva. Tři. Víc ne. A když jsme pak nakonec skončily u nich doma, poslouchaly (a posléze i koukaly) na Oasis, prolistovávaly 'Já písničky' (a říkaly si, jak dětičky na táboře budeme hudebně vzdělávat :-)), bylo mi tak dobře. Musím se při té vzpomínce stále usmívat.

A potom večer jsem si vzpomněla, že je posledního ledna a já potřebuji vypotřebovat volné minuty, jelikož by se mi už do dalšího měsíce nepřevedly. Tak jsem zavovala kamarádovi. Tomu, se kterým jsem měla jet do té Prahy. Mluvili jsme spolu asi přes půl hodiny, tak o všem, ke konci pak hlavně o vysokých školách (tento rok maturuje). Uvědomila jsem si, že bych se vážně měla už k něčemu rozhodnout, sice je času ještě relativně dost, ale vlastně už teď jsme si ve škole volili (a budeme volit) dalšíí předměty (povinně volitelné), tudíž by to docela chtělo...já jako přibližně vím, jenže tohle je hrozně ošemetné, jsou to na mě moc prestižní školy..no, uvidíme.

A po tomhle rozhovoru jsem ještě znovu hovořila s kamarádkou. Jo..Byla to taková třešnička na dortu, která té sobotě dodala navíc takový punc výjimečnosti.

Poté se asi už nic moc nedělo, začal další školní týden, na dnešek plánovaný sraz SDCH opět odpadl a já už se opravdu těším na prázdniny, které začínají již tuto sobotu. Bohužel jsem v práci. I v neděli. A další středu a pátek též. Ale těch pár dní volna...stále nevím, co podniknu. Uvidíme. Možná pojedu do Prahy. Buďto za tím kamarádem (pokud bude zdravý) anebo za známým fotografem. Vůbec s tím foťákem neumím :-).

To bude asi všechno. Mějte se hezky.