na Blog.cz

All alright. Všechno v pořádku. Asi tak bych označila  ty uplynulé týdny; sluníčko se střídalo s mraky, ale nakonec přeci jen vyhrálo - a stíny začaly padat za mě. Několik věcí se změnilo, nastaly překážky, ovšem i ty byly překonány a já konečně zase můžu říct, že se mám opravdu dobře..podařilo se mi někoho zachránit. A on zachránil mě. Našla jsem svůj zázrak. Wonderwall.

A díky tomu jako by se svět změnil, získal vláhu a vykvetl ve své nejmocnější kráse. Neříkám, že jsem to neznala již dříve..ale nikdy předtím to nebylo tak značné. Je to krásné. Zvlášť teď, v době maturit, kdy je mnohem více času.  Člověk má takovou chuť něco si nakreslit, namalovat a ve škole samozřejmě jenom číst..připadá mi, že se věci znovu pohnuly a nabraly směr. Připadám si nějak lépe.

Když se teď podívám kolem sebe, na lidi, které vídám ve škole nebo na ulici, přijde mi, že spousta z nich pořád na něco čeká. Až dostanou příležitost, až bude pravý čas, až někdo zasáhne do jejich života. Smějí se, večer vyráží s kamarády, a přesto si tam někde uvnitř připadají docela osamocení. Nevědí, kým jsou, jako by stále hledali svou vlastní identitu..znám ten pocit. Jsem ráda, že však můžu říct, že vím, kdo jsem. A tolik se už nebojím jít za tím, co chci. Pokud to člověk totiž neudělá, mnohdy spoustu ztratí. Nebo neztratí nic, avšak zároveň ani nic nezíská a ničím se neobohatí. Lidé by měli dělat věci, které chtějí..věci, které jim říká srdce. Ne, nevyjde to pokaždé..častokrát to nevyjde. Jenže když to nezkusíme, nikdy nebudeme vědět, jaké by to mohlo být, kdybychom to zkusili..třeba by to zrovna vyšlo? Důležité je se nebát, nemít strach. A nevzdávat se. Kdo to vzdá, nikdy nikam nedojde. Někdy se věci zdají být naprosto ztraceny, ale přeci někdy nejsou..důvodem, proč to takhle vidíme, je jenom strach těch druhých. Nejsme sami, kdo se bojí. Všichni se bojíme. Svým způsobem.

Ah, u lidí ještě zůstanu. Přijde mi opravdu směšné, že se teď s těmi, s nimiž jsem si ještě docela před nedávnem ráda povídala, ani nepozdravím. Nebo ano, ovšem odpovědí mi většinou bývá jen vlastní ozvěna, slovo od druhého téměř nikdy. Proto je asi lepší nezdravit. Dělat, že ten druhý v našem světě vlastně vůbec neexistuje. Je to trapné a ubohé. Pokud jsme již všechna témata konverzace vyčerpali, zůstává alespoň ta slušnost..a jestliže už není ani ta, pak je to prachobyčejná blbost. Asi to vezmu do vlastních rukou, nebaví mě to.

Zřejmě to bude již měsíc, možná něco déle, od doby, kdy jsem téměř po třech letech strávila další příjemný večer u svých sousedů. Před těmi třemi lety jsme spolu měli takový menší nesvár, respektive jen s jedním ze sourozenců od sousedů, a od té doby se naše přátelské svazky (sahající až do dob útlého dětství) víceméně přerušily. No a teď, když jeden z nich měl narozeniny a druhý svátek, šla jsem jim popřát. Následně mě pozvali k nim domů a celé to posezení se střídmou dávkou alkoholu a občerstvení se záhy proměnilo v jakousi sešlost tří lidí, jejichž cesty se před lety rozešly, ale teď jsou zase tady, spolu, jiní, změnění, snad dospělí, a rozpráví spolu o životě. Bylo by to skvělé, nebýt však jedné události, po které se nálada dosti změnila. Přišla slečna mého souseda (kterou měl rád už tak dlouho a ona ho vždycky odmítla - za tu dobu se ovšem dali dohromady), chovala se k němu tak odměřeně a ošklivě a pak asi po půl hodině řekla, že jde domů. On ji chtěl alespoň vyprovodit, ona řekla, ať s ní nechodí, protože bude stejně telefonovat. Šla se přezout, on si šel pro bundu a chystal se za ní. Když se vrátil, byla pryč a on nemohl najít boty, protože mu je schovala. No a takhle krátká událost celou tu příjemnou náladu zkazila a já si říkala, že ta slečna je s ním jenom ze soucitu. Samozřejmě jsem mu to neřekla přímo, ale myslím, že pochopil, co jsem tím myslela. Bohužel si to však nepřipustil a asi ještě dlouho nepřipustí.

Je to smutné, tyhle vztahy. Možná většina vztahů, jež vídám denodenně. Nejsou to vztahy z lásky, nýbrž jen z přitažlivosti, chvilkového zalíbení se nebo zkrátka jen "abych někoho měl". Určité procento taky výše zmiňovaný vtah ze soucitu, kdy jeden skutečně miluje, nýbrž ten druhý jen využívá toho láskou zaslepeného. No, co říct, asi, že každý to bere jinak..někomu stačí, že vůbec někoho má (protože přece "lepší něco než nic"), jiný krmí dopoledne svoji polovičku sladkými žvásty, a odpoledne chodí za svojí sousedkou, které vykládá to samé. Nebo jsou oba už v bůhvíkolikátém vztahu a myslí si, že jsou šťastní. Pak ale uplyne nějaký ten čas a ten druhý je začne nudit. Možná jsem až moc velký romantik (staromódní dle mého souseda, ano), jesliže prohlásím, že říkat někomu "miluji tě" víckrát než třikrát za život, je pěkná hloupost. Nechápu to, nechápu tyhle lidi..ano, můžu mít rád víckrát než třikrát, ale milovat. Skutečně a opravdově. To ne. A možná i třikrát je moc..možná i dvakrát? Někdo se nemusí opravdově zamilovat celý život. Spíš to jsou jenom ta "zalíbení se" a jednodenní vzplanutí, i když neříkám, že "zalíbení se" (ostatně ani to vzplanutí) nemůže být pěkné. Pouze to není ono, to, když jste naprosto ztraceni a okouzleni. No, dnešní vztahy jsou vskutku smutné, těmi dvěma slovy se zbytečně až moc plýtvá.

Proto se třeba nikdy nechci vdávat. Jak můžu vědět, že mě ten druhý po pár letech neomrzí? Manželství je jako pojistka. Pojistka na toho druhého, že nám jen tak neuteče. Ano, možná mám trochu jiný pohled než ti, kteří pocházejí ze "šťastných rodin", protože ta naše šťastná nebyla, ale..pokud někoho miluji a on miluje mě, nepotřebujeme žádnou pojistku. A ať si klidně podle někoho žijeme ve hříchu, nejsme-li oddáni, je to jedno. Stejně tak jako je jedno, koho milujeme; jestli je to starší pán, mladík nebo slečna. Nezáleží na tom, kdo to je. Záleží na tom citu. Řekněte si, že jsem příliš nekonvenční, jsem, ale za svým názorem si stojím.

Další věc, o které se zmíním, je koncert kladenské skupiny Zrní, na nějž jsem se byla cca. před dvěma měsíci podívat. Sama bych ta nešla, moc jsem je neznala, ovšem když jsem měla doprovod, který je znal, nechala jsem se přesvědčit a v jeden podvečer vyrazila do zakouřené a alkoholem prosycené hospody u nás ve městě. Byl to zvláštní zážitek, takový příjemný, ale nakonec ve mně příliš nezanechal. Na českou hudební scénu skvělé, nové a neotřelé, avšak pro mě to bylo víceméně takové hraní si na Radiohead a Sigur Rós. Ne, opravdu to nebylo špatné, jen..potřebovali by být ještě více originální, aby si mě získali.

A naposledy škola. Blíží se to ke konci. Mě čeká prakticky už jen příští týden (a zítřek). Potom totiž odjíždím do teplých krajů a vracím se až skoro na vysvědčení. Moc se mi tam nechce, protože teplo není zrovna moje, ale to není to, o čem chci mluvit. Škola tohle pololetí tak nějak plynula..všechno bylo víceméně v pořádku. Do doby než přišla čtvrtletní práce z matičky a průměr se mi tak nesnížil o celý stupeň. Vychází mi sice pořád trojka, jenže už nesmím pokazit další čtvrtletku. Musím ji napsat na trojku, jinak mě čeká první čtyřka na vysvědčení. A to nechci...připadala bych si jako idiot. Vážně. A zase jako takový idiot, abych měla čtyřku (i když z pouze přeskvělé matičky), si nepřipadám. Příští týden to všechno rozhodne. Pak už se nic dít až do konce měsíce nebude. V červenci půjdu nedobrovolně na brigádu, tam, kde jsem byla i minule (velmi se tam těším ..!!) a z celých prázdnin mi tak zůstane jen srpen na udělání prací do portfolia na příjimačky. Toho času vážně moc nebude, ale mého rodiče to nezajímá. Ah, potřebuju ještě nejméně 12 prací! jsem zvědavá, kolik toho stihnu..mhm. Těším se však na naši výstavu..začíná 24. června.

A to bude asi konec. Dnes jsem si asi po roce a půl pustila Sigur Rós. Věděla jsem, že jejich čas zase přijde. Člověk jen nesmí při tom poslechu smutnit.