na Blog.cz

Ah ano, stále přežívám.  Nepíšu, přestože toho mám hodně co říct. Jen jsem zřejmě nenašla ta správná slova, hlava si to ještě pořádně nesrovnala a já se přes to musím přenést a ta slova najít.

V poslední době jsem měla možnost shlédnout hodně filmů, vesměs zajímavých, a tak bych se alespoň chtěla podělit o své zážitky z nich. Tenhle článek jsem vlastně začala psát už před rokem ( to čítal první dva filmy), ale nějak jsem ho nedokončila. Asi z lenosti :-) Tedy, po dlouhé době další přehlídka filmů.

Krásný, citlivý film s přenádherným koncem, který musí chytit za srdce snad každého. Od doby, co jsem ho viděla poprvé, je to už nějaký ten pátek; tenkrát ve mně sice spoustu emocí zanechal, ale rozhodně to nebylo takové jako napodruhé. Spíš jsem si to uvědomila až časem, jak skvělý to byl snímek. Lost In Translation dokonale vyjadřuje pocit lidské samoty, samoty dvou lidí ztracených v cizím prostředí, jež nedokážete pochopit a ono ani nechápe vás. Je to o potřebě nějaké spřízněné duše, s níž byste mohli alespoň na chvíli zapomenout na ten šílený svět kolem, odprostit se...Žánrově byste film asi těžko zařadili, místy je to drama, místy komedie. Těžko říct. Ale právě v tom, že místy se u toho smějete a jindy se vám zase svírá hrdlo smutkem, spočívá jeho kouzlo.

Příběh nás přivádí do Tokia, kam přijíždí stárnoucí filmová hvězda Bill Murray, aby zde natočil reklamu na špatnou whisky, a čerstvě vystudovaná Scarlett Johansson se svým workoholickým manželem, která vlastně stále ještě neví, co od života chce. Ačkoli jsou si oba dva hodně věkově vzdálení (myslím tedy hlavní hrdiny), postupně si k sobě - hlavně díky nespavosti - nacházejí cestu. Vyprávěcí tempo je pomalejší, umožňuje si tak dokonale vychutnat celý příběh, spád a rytmus města. Nemá smysl psát víc a ani to moc nejde, musíte vidět. Zanechá to ve vás spoustu emocí, zvlášť tedy už jednou zmiňovaný konec. Herecké výkony bravurní, řežie & scénař taktéž, lépe snad ani tohle téma natočit nešlo. Pro mě jeden z mých nejoblíbenějších filmů; můžete ho vidět mockrát a nikdy se vám neokouká. Mám ho moc ráda.

(i proto, že mi tady chováním Scarlett částečně připomíná mě a vzhledově zase někoho, koho znám)

Spletitá mozaika několika lidských životů, jejíž vyústění rozhodně nedokážete odhadnout, neustále vás nutí přemýšlet, překvapuje vás, místy se v ní ztrácíte. Není to

však vůbec na škodu, spíše naopak - ději to dodává spád, umocňuje ho, lépe vykresluje lidské emoce a problémy, kterými je snímek doslova nabit. Se všemi postavami, ať už to bude kdokoliv, budete soucítit, na každé z nich by se dalo najít to dobré, ale i to špatné. Scénář je brilantní, řežie jakbysmet a herecké výkony by se daly vydzvihnout do výšin. Benicio Del Toro jako napravený kriminálník, Sean Penn v roli bývalého profesora matematiky a Naomi Watts jako žena, jež během krátkého časového úseku přijde téměř úplně o všechno. Ano, takový je snímek 21 gramů, nesmírně ponurý, s obrovským emocionálním prožitkem, na který určitě jen tak nezapomenete. Třešničkou na dortu je pak epilog, kde se se praví: " To co skončilo v plamenech, opět se zazelená."

(Když jsem tohle psala, ten film jsem viděla jen jednou. Teď, napodruhé, m

usím říct, že to už tak skvělé nebylo. Těžko říct proč. Možná proto, že ačkoli je ten film nabitý emocemi, dalo by se to ještě více dotáhnout..přesto však velmi kvalitní fil

m)

Frida Kahlo. Mexičanka. Malířka tíhnoucí k surrealismu. Revolucionářka. Extravagantní žena s horkou jižní krví známá zvláště pro své autoportréty, skandální milostné avantýry a manželství s bouřlivákem Diegem Riverou (též malíř).

Tenhle film krásně vypráví její strhující životní příběh plný bolesti a lásky - od její nešťastné nehody v patnácti letech, od níž měla stále stupňující se problémy s páteří, přes seznámení se s Diegem, až po její první výstavu ve vlastní zemi, na niž i přes výslovný zákaz lékařů nakonec dorazila upoutaná na lůžku.

Je to příběh, který dokonale vykresluje život jak její, tak i spousty umělců obecně - bouřlivý, nevázaný, naplněný četnými skandály a promiskuitou (muži, ženy, je to jedno..'jsem jenom malíř jeden smutnej' vybavuje se mi věta z jedné knihy o Toyen) (Kdo tohle nesnese, ať se radši nedívá.) A to vše za doprovodu temperamentní jižanské hudby v prostředí 20. let 19. století. Roli Fridy ztvárnila Salma Hayek, a ačkoli ji znám spíše z těch komerčněji laděných filmů, tady mě mile překvapila - role to určitě nebyla jednoduchá. Jinak ostatní herci nijak zvlášť neexcelovali, ale to vlastně vůbec nevadilo. Je to pěkně natočené a když člověk chce, může se i dost do jisté míry vzdělat.. Frida Kahlo byla opravdu zajímavá osobnost. Hodně toho vytrpěla a to všechno se pak odráželo v jejích obrazech..a ty jsou vážně zvláštní. Spíše pesimističtěji laděné, proplněné bolestí a nutí k zamyšlení. Zajímavý a přínosný snímek. (je těžké ho hodnotit, protože je to biografie; ale když to vezmu v porovnání se všemi filmy bez ohledu na tohle..)

O tomhle snímku jsem slýchala ve svém okolí už dlouho. Říkali, že je hodně povedený a i kritiky o něm tak mluvili. Chtěla jsem ho vidět, ale když jsem ho asi před třemi týdny konečně sehnala, odrazovala mě od shlédnutí jeho délka (cca 2h 30 min), což je dost. Nakonec jsem si čas však našla a včera večer se na něj podívala.

Hlavními postavami ve filmu jsou tři muži, jejichž životní osudy se setkávají při autonehodě. (to mi trochu zavánělo kopírováním 21 gramů, ale pak jsem zjistila, že AP bylo natočeno dříve, takže naopak). První z nich, mladík Octavio (na nějž se opravdu velmi příjemně kouká, nutno říct :-) ) již dlouho miluje ženu svého bratra a chce s ní utéct. Nemá však peníze, a tak k

dyž se ukáže, že jeho pes Cofi je skvělý zabiják, přihlásí ho do dobře vynášejích psích zápasů..idylka útěku a spousty vydělaných peněz ovšem končí v momentě, kdy Octaviův bratr i se svou ženou zmizí a  Cofi je postřelen při posledním zápase jedním z Octaviových nepřátel..

Dalším mužem je Daniel, celkem dobře zajištěný muž ve středních letech, který opouští svou ženu, aby mohl žít se svou novou přítelkyní - modelkou Valerií. Ani tady idylka netrvá dlouho - Valerie je při cestě do samoobsluhy sražena autem (které řídí Octavio) a zlomí si oš

klivě nohu.  Je tak na delší dobu upoutána na vozík a z nového domova se stává domácí vězení, pod jehož podlahou pobíhá Valeriin ztracený pes. A aby toho nebylo málo, Valeriin stav se postupem času zhorší a lékaři jsou nuceni jí amputovat jednu nohu..

Posledním a také nejstarším mužem příběhu je El Chivo, bývalý univerzitní profesor, který si ale již odseděl řádku let ve vězení a teď se živí jako nájemný zabiják.. to vše však dělá jen kvůli tomu, aby mohl své dceři (která o něm ani neví) dát nějaké peníze a odejít z města..

Byl to hodně zvláštní film. Pořád jsem nevěděla, co si o něm mám myslet. Ani teď to ještě nějak přesně nevím. Rozhodně bych o něm ale nemluvila jako o hodně

povedeném, na to mi tam chybělo nějaké to dotažení, nedokážu říct přesně jaké, avšak chybělo..povedený film to jinak ale je a určitě stojí za to se na něj podívat. Jen mu prostě něco chybí.

Romantická komedie není opravdu mým oblíbeným žánrem; obvykle to ve vás totiž vůbec nic nezanechá a je to jako kdyby jste tu hodinu a  půl, co ten film trvá, promarnili. Až tak moc tě nežere byla příjemnou výjimkou, i když o hlubokého se stejně nekonalo. Spíše bylo vtipné sledovat sledovat naivitu a hloupost zúčastněných žen i mužů. Nebyla to  ztráta času, přestože se přiznám, že znovu bych se na to už vážně nepodívala. Na to to bylo až moc "bezduché". Když už romantickou komedii, tak snad jedině "Lásku nebeskou"..jinak ne. Víc romantických komedií slédnout ovšem už raději nechci. Je to moc přeslazené a nakroucené, ne, ne , ne..(nejhorší je, že se právě do těhle typů filmů vždycky obsazují ty největší "hvězdy" -  ty z toho dělají aspoň lehký nadprůměr) "Až tak moc tě nežere" je i kniha, vlastně proto jsem se na to podívala..ale asi si to nepřečtu. spíše ne.

Je to už dlouho, co jsem tenhle film viděla. Sehnala jsem si ho hlavně kvůli tomu, že v něm byly použity dvě skladby od  pana Damiena Rice - a to má oblíbená The Blower's Daughter a Cold Water. Nedávno ho dokonce dávali v televizi a mamka se na něj dívala, takže jsem si to i celkem oživila.

Je to hodně zvláštní film. Hodně silný a prosycený emocemi. Je to o lásce, naschválech, pomstě, zradě, nekonečných lžích..taková hnusná lidská komedie proplétající životní osudy dvou mužů a dvou žen, kteří si za vidinou štěstí stále dokola ubližují a nedokážou z toho najít cestu ven. Scénář je napsán naprosto bravurně, rozhovory jdou do hloubky a všechno je to tak hnusně realistické až vás místy skutečně bolí u srdce. Jediným problémem však možná je, že to všechno sledujete tak jako by z povzdálí..jako nějaký dokument, řekla bych. Trocha zmatku by se jistě našla i v časových posunech, ale na celkový dojem snímku to velký dopad nemá. Myslím, že spoustě lidí se Na dotek líbit nebude (jako např. mamce, která řekla, že takhle by se to prostě nestalo) právě proto, že je to až moc velká a silná káva..ovšem na druhou stranu se jistě najdou i lidé, jež ho ocení. (možná i proto, že něco podobného už zažili).

Na csfd napsala jedna uživatelka zajímavý komentář:

Jak zvláštní je tahle pravda. Je to dar nebo bič, který lze předložit na požádání? A je pravda to, co se opravdu stalo nebo to, co se CHCE slyšet? A jak s ní nakládat? Zraňovat? Udělat z ní zbraň proti sobě? Nebo kvůli klidu a míru taktizovat, manévrovat, lhát? (...) a teď si přiznejme: jsme ti upřímní a pravdomluvní nebo ti, kteří se ptají a pak to neunesou?

(P.S.: závěrečná The Blower's Daghter je naprosto dechberoucí.)

Paříž. Symbol umění a lásky..symbol něčeho povznášejícího a romantického. Alespoň pro mě.

Paris, Je T 'aime je snímek zobrazující různé podoby lásky v osmnácti krátkých povídkách od dvaceti různých režisérů. Některé jsou silné, jiné o kapku slabší, ale i tak to vše tvoří krásně fungující a působící celek, na který se určitě rádi podíváte znovu. Je to něžné, úsměvné, vkusné, snové a smutné.

Za nejlepší povídku osobně považuji asi tu o vztahu slepého mladíka se začínající herečkou končící krásnou větou "I see you.".

Hodně různorodý a příjemný snímek, v němž si každý najde jistě to svoje. Doporučuji.

Jak už vyplývá z názvu, jedná se o jakési "pokračování" Paris, Je T'aime a to pouze s výjimkou, že nás zde příběhy přivádějí do metropole spojených států. Povídky jsou o dost slabší, vytrácí se z nich ta krásná něžnost a jemnost, kterou dominuje Paříž. Všude jsou cigarety, nejsou v tom emoce a je to až místy takové hrubé. Přidejte k tomu také malou různorodost a skutečnost, že to vše vyznívá tak nějak do ztracena.  Není to zlé a za zlédnutí stojí, ovšem jen slabý odvar Paříže.

(nejvíce mě zde asi potěšil výběr skladby No Suprises od Radiohead..milé překvapení)

Další životopisný film, tentokrát o Harveym Milkovi, bojovníkovi  za práva homosexuálů v USA. Je to už vážně dlouho, co jsem tenhle snímek shlédla, ale přes to jsem na něj chtěla upozornit, protože za shlédnutí určitě stojí. Je v něm dokonale vykreslena vnitřní síla člověka, který chce za každou cenu něco změnit a je ochoten do toho dát naprosto všechno, nehledě na překážky.

A stejně jako Frida i on dokáže být hodně poučný - pro představu doby. Jako mínus bych viděla možná až zdlouhavé projevy pana Milka.