Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kusem nějakého kontinentu,
částí nějaké pevniny.
Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší,jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj:
Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem částí lidstva.
A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana.
Zvoní tobě.
(John Donne - Komu zvoní hrana)
Často v životě míváme strach, že někoho dříve či později zklameme.
A není to ledajaký strach; je silný a opravdový.
Často si říkáme, jak moc bychom tím mohli ublížit, ranit.
Ne sebe. Toho druhého..
Často se bojíme tak..
..až ten druhý nakonec zklame nás.
A my si teprve až poté definitivně uvědomíme, kolik věcí jsme v té zaslepenosti přehlíželi. Všechnu tu bezohlednost a drobná zklamání, která jsme si sami pro sebe pro lepší pocit omlouvali. Někdy to nebylo lehké, ale potom stačila krátká omluva a všechno se zdálo být zase v pořádku. Ovšem jen do doby než přišlo..další zklamání.
A teprve po tom se ve vás něco zlomilo; tomu druhému jste řekli úplně všechno, co jste v sobě celou tu dobu nosili. To, co jste se báli vyslovit. To, co jste snad ani raději neviděli.
No a druhá strana…se rozplakala.
Bolelo to, ale nebylo jiné cesty.
I know you never meant to
but you did…oh yeah you did.
Nevím, čím to je, ale někteří lidé v sobě mají něco, díky čemuž se vám nikdy nepodaří je vytěsnit z paměti. Ani kdybyste se sebevíc snažili, přestali se s nimi stýkat, rozhádali se a odstranili všechny kontakty. Zkrátka to nelze. Stále vám je bude něco připomínat. Šedomodrá zeleň soumraku, elektrické obvody, ranní déšť. Autumn leaves.
Myslím, že lidé by se měli naučit říkat si mezi sebou pravdu. To, jak to skutečně je. A překonat ten strach, to "něco" uvnitř, co nám v tom často zabraňuje. Nebylo by to tak lepší? Není nic horšího než zklamaná očekávání a falešné domněnky. Pokud nám na tom druhém skutečně záleží, měl by to vědět. Nezdráhat se říct, co vás trápí, co máte na srdci. A jestliže to nejde přes ústa, potom to tedy napsat. Jestliže za to ten druhý stojí, všechno to pochopí. I to, že vás zklamal. Ale měl by to také říct. Protože když to pak neřekne, nic se vlastně nevyřeší.
Ah, míváme tolik předsudků a tolik se bojíme. Pan Dan mi jednou napsal: "City a vztahy jsou šílená a zároveň krásná součást lidského bytí."
A já si vlastně říkám, že je jedno, do koho se v životě zamilujeme. Jestli je to sympatický mladík, zajímavá slečna, papoušek Žako, opera, umění, kytara..ať už jsme kdokoliv. Důležité je, aby to, co cítíme uvnitř, bylo opravdové. Abychom důvěřovali svému srdci. Některé lásky bývají pouze přechodné a po čase se samy od sebe vytratí, jiné nám zase naopak vydrží po celý život. Jde o to to jen zkusit, nebránit se ničemu. V životě.
Láska je složitá věc. Díky ní ale často vidíme věci, které bychom jinak nespatřili.A nezáleží na tom, zda-li je to láska šťastná nebo nešťastná.
Asi každý z nás si přeje být milován, mít někoho, komu by se nemusel bát říct cokoliv, někoho, kdo by ho podporoval a chránil. Ale jak často se s takovýmhle přátelstvím dnes setkáme? Dříve, hlavně ve středověku, si zejména muži cenili přátelství ještě více než lásky. A teď jako by ty vztahy byly nějak povrchní, pomíjivé. Jako by se lidé něchtěli nikým zbytečně zatěžovat. Zvlášť těmi nešťastným ne.
Ale kdo ví? Možná se tak jen tváří a zkrátka jen neumí dát najevo své city, protože bojí, že by nás mohli ztratit. Možná jsme pro ně skutečně důležitejší, než si myslíme. Nevím. Lepší je zřejmě nic od druhých nečekat. Dělat to, co považujeme za správné, ale neočekávat nic nazpět. Tahle totiž pak nemůže přijít zklamání. Pouze milá překvapení. Otázkou však je, zda-li je to vůbec možné? Někdy člověk ani nechce a na určité věci se tolik upne. Jako třeba na lásku k druhým lidem.
Vztahy jsou tak zvláštně složité.
"I když se mi téměř neustále daří tě zklamávat," bylo mi napsáno. Jako odpověď na to, že je jedním z nejdůležitějších osob v mém životě. A je. I přes tenhle paradox. Zvláštní. I ten cit je stále silný a opravdový. Jen je skyt za jakýmsi mlžným závojem. Aby nezraňoval.
Jsem ráda, že mám pro co žít a z čeho se těšit. Že už nemívám pocity zbytečnosti. A vidíte. Pomohli mi v tom hodně lidé, které osobně ani neznám. Nebo pouze velmi zběžně. Neříkám, že bych nepotřebovala více podpory; potřebovala. Mám však v hlavě o něco jasněji. Ale řekla bych, že k tomu hlavnímu musí člověk hlavně dospět sám. Všechno ostatní jsou jen málé háčky, jichž se můžeme a nemusíme chytit. Je to jen na nás. Chtěla bych druhým pomoct, aby taky nějaký ten svůj smysl našli. Jen nevím, zda-li dokážu najít ta správná slova. Nevím, zkusím to.
-
Tenhle článek je vlastně jen o jedné věci, která se mi nedávno přihodila. I když ten pojem "nedávno" by se měl označit spíše jako déle probíhající časový úsek.
Zajímalo by mě, kolik lidí, kteří mě osobně znají, sem chodí. Přijde mi, že ještě více, než jsem si myslela. A kolik z těch, na kterých mi skutečně záleží. Kdo ví?
Třeba si to tady přečte i ten, o kom to celé je.
Nevím. Teď mi na tom nezáleží. Je čas na jiné vyprávění. Na to, jež není moje.
Chtěla jsem napsat jen o tom pocitu. O tom, který nedokážu vytěsnit z mysli.
I'm running away
..just for today.